Třetí koncert HUDEBNÍHO FÓRA v Hradci Králové se uskutečnil nikoli v tradiční úterý, ale o den dříve – 7.listopadu. Ať už byl ten důvod jakýkoli, byl příznačný, neboť na programu byla hudba ruských, respektive postsovětských skladatelek – Sofie Gubajduliny a Galiny Ustvolské. Bohužel jsem právě v tento den musel být pracovně jinde, takže jsem nebyl ani u rádia, abych poslouchal alespoň přímý přenos na Vltavě, ale pokusím se opět o jisté zamyšlení i v tomto zamýšleném reportu…
Hudbu obou autorek znám a mám ji nesmírně rád. Vím, že na někoho může působit až nesnesitelně drásavě, ale její působivost, jež našinci možná způsobuje až fyzické nevolno, vyvěrá nejen z hudby samotné. Co většina z nás dělala 7.listopadu ještě před 27 lety? Byl to Den VŘSR, národ šel jako stádo ovcí v lampiónového průvodu, neboť to bylo povinné (školou, pracovištěm, vlastní slabostí…a taky jsme to dělali kvůli dětem, no ne? A byla sranda!), na nástěnky špendlil obrázky trojlístku Lenin, Marx a Engels (občas přidal z vlastní iniciativy ještě Gottwalda), Aurory a rozjásaných dělníků, rolníků a pracující inteligence. A teď najednou zněla hudba, která tehdy byla umlčovaná, potlačovaná a její tvůrci, potažmo tvůrkyně, byli perzekuováni. A ta hudba neměla nic společného s hrdinnými zpěvy Alexandrovců! Byla jako břitva, údery pěstí, sepjaté ruce, bolest zkřivené tváře, výtrysk slin a krve, žalovala, bolela a …obžalovávala. Mlčící většinu, která ale dnes, kdy jí nic nehrozí, nejvíc křičí…
A ještě k tomu to nemá hezkou melodii. Ta hudba nemá vůbec žádnou melodii!
Takhle jsem si to plánoval napsat, vycházeje z představy tradičně zaplněného sálu. Jenže…
Podle vyjádření Aloise Nerudy z pořádající Filharmonie Hradec Králové byl tentokrát sál zaplněn pouze z poloviny. „Nezaznamenal jsem nějaký odliv posluchačů ze sálu po přestávce, jako tomu bylo při prvním koncertu Hudebního fóra,“ vyjádřil se Neruda. „Řekl bych, že posluchači, kteří přišli, alespoň z větší části, věděli na jakou hudbu jdou.“
Škoda, dodávám já. Ti, kteří měli být zasaženi nejvíce, v sále chyběli. Než by prchli, mohli si alespoň vyslechnout „Koncert pro fagot a hluboké smyčce“ Sofie Gubajduliny z roku 1975. Tato skladatelka tatarského původu napsala pětivětou koncertantní kompozici jako dramatické představení, v němž fagot představuje lyrického hrdinu, zatímco hluboké smyčce primitivní, nevzdělaný, agresivní dav, který nakonec hrdinu zničí a v závěru oslavuje vítězství. Jak nepříjemně aktuální!
Počátkem 70.let zažila Gubajdulina šestihodinovou domovní prohlídku KGB, již považovala za duševní znásilnění. V čase komponování Fagotového koncertu byla ve výtahu domu, kde bydlela, škrcena neznámým mužem. V tu chvíli se nebála smrti, ale násilí. Litovala přitom, že skladbu nedokončí. Útočník ji nakonec nechal. V roce 1979 ji tajemník Svazu sovětských skladatelů Chrennikov, jenž ve funkci působil až do roku 1991 (!!!) plných 43 let, zařadil na Černou listinu oficiálně bojkotovaných, čili v podstatě zakázaných umělců. Tato klatba byla zrušena v roce 1985 díky Gorbačovově perestrojce. V té době žila v naprosté chudobě. Věřila ale, že z chudoby se může jednou zvláštním způsobem zrodit bohatství. Nyní žije v Německu. Je jí 85 let…
„Po provedení této skladby to vypadalo, že jsou posluchači ohromeni, možná i ochromeni, v šoku; nechtěli, či nemohli se zvednout ze sedadel a odejít na přestávku,“ dodal Alois Neruda. „Zdálo se mi, že to potřebovali nějak strávit.“
Po přestávce zazněly čtyři skladby Galiny Ustvolské, jíž byl celý večer věnován, neboť letos v prosinci to bude deset let, co tato ruská skladatelka zemřela – „Symfonie č.3 (Ježíši, Mesiáši, spas nás!)“ pro sprechgesang (Schönbergův způsob mluvené melodie) a orchestr (1983), „Symfonie č.4 (Modlitba)“ pro trubku, tam tam, klavír a kontraalt z let 1985-87 (co do instrumentáře nejminimalističtější z jejích symfonií), „Symfonie č.5 (Ámen)“ pro recitátora (textu „Otče náš“), housle, hoboj, trubku, tubu a bicí (1989-90) a strhující „Klavírní sonáta č.6“ (1988). Ta se skládá z celých tónových trsů, k jejichž dosažení předepisuje Ustvolská hru hranou ruky, nebo třemi spojenými a ohnutými prsty, dokonce i loktem. Interpret by měl na sobě prožívat bolest, jež by evokovala tělesné utrpení ze zápasu umělce s násilím státní moci…
Ustvolská žila v Petrohradu, v samotném ohnisku komunistického teroru. Odmítla Šostakovičovu nabídku k sňatku, který ji měl ochránit. Ten se jí pak později nezastal, když šlo do tuhého. Trefně byla označena jako Dostojevskij v hudbě. V letech 1970-90, po celé jedné dekádě mlčení, zkomponovala devět skladeb, jež otřásly světem zcela novou, jedinečnou zvukovostí a silným, protože hlubokým náboženským obsahem. Právě čtyři z nich vyrazily posluchačům v Hradci Králové dech…
„Řekl bych, je to můj osobní dojem, že určitou jistotu a svým způsobem srozumitelnost, dá-li se to takto podat, se podařilo koncertu vtisknout díky výkonu interpretů, sólistů a dirigenta,“ řekl k tomu Alois Neruda z pořadatelské Filharmonie. „Při nelehkém poslechu jsem měl alespoň dojem, že vědí, co dělají, věří tomu, co dělají, a jsou sehraní.“
Těmi interprety byli členové Brno Contemporary Orchestra, jako sólisté se představili fagotista Tomáš Františ, mezzosopranistka Lucie Hilscherová, recitátor Otakar Blaha a klavírista Daniel Wiesner, vše pod taktovkou Pavla Šnajdra.
(autor fotoreportu: František Hloušek)