Vilém Spilka: Mám svůj cimrmanovský sen
Roman Franc

Vilém Spilka: Mám svůj cimrmanovský sen

Viléma Spilku zná většina milovníků jazzu především jak uměleckého ředitele  JazzFestu Brno a pedagoga. Ne každý ovšem ví, že kromě JazzFestu a vedení Katedry jazzové interpretace JAMU také hraje v několika hudebních projektech. Jednomu z nich, Vilém Spilka Quartetu, vychází v těchto dnech u Indies Happy Trails Records debutové album Podvod obsahující osm coververzí skladeb jedné z českých ikon folkové písně – Honzy Nedvěda. Vilém Spilka Quartet, to je také Radek Zapadlo (saxofony), Vlastimil Trllo (kontrabas) a Martin Kleibl (bicí). O tom, jak album ve studiu vznikalo, ale ne pouze o tom, jsme si povídali s Vilémem dva dny po koncertu Johna Scofielda v Brně.

V souvislosti s informacemi, které se objevily v tisku ohledem tvého nového alba, by mě zajímalo, jak probíhalo samotné nahrávání v studiu.

Základní systém nahrávání, který jsme používali, se blíží živému hraní. Postavení do oblouku nebo kruhu je prospěšné pro vzájemnou komunikaci. Člověk si připadá téměř jako na pódiu. Nemá sice reálné publikum, ale cítí se v semknuté kapele dobře. Zvukové a vizuální bariéry mezi členy kapely byly minimální, tím pádem bylo v nahrávce hodně přeslechů a nedalo se moc upravovat. Všechny skladby byly tedy nahrávány živě, bez střihu, nebo jen s minimálním střihem. Na celé nahrávce jsou snad jenom dva, možná tři střihy. Prostě když jsme to nedali podle představ, tak jsme danou věc nahráli znova. Je to časově náročnější, ale zároveň jedinečné kvůli specifickému zvuku, protože tenhle způsob nahrávání neumožňuje tolik si hrát s barvou a mixem jednotlivých nástrojů. Pracuje se spíš s celkovou barvou s využitím přeslechů. Mikrofon bere nejenom „svůj“ nástroj, ale i ruchy ostatních nástrojů. Celek se pak sice hůř míchá, ale zvuk je specifický, živější. Honza Košulič, který album natáčel, je specialistou na živé nahrávky a právě takhle to preferuje. I ve studiu se snaží navodit atmosféru živého hraní.

Na kolik frekvencí jsi album natáčel?

Nahrávali jsme natřikrát v rozptylu dvou let. S kapelou jsme začali hrát v roce 2013, někdy koncem roku 2014 jsme začali pracovat na nedvědovském repertoáru. Poté, co jsem napsal pět nebo šest aranží, jsme šli začerstva do studia. Z těch pěti nebo šesti jsme pak použili čtyři. Z druhého nahrávaní jsme ve finále použili jen jednu skladbu, čtyři věci jsou z první session, jedna z druhé a tři z třetí. Vývoj ve zvuku, ale také v interpretaci je slyšet, na druhou stranu první nahrávací frekvence měla určitou magii a kouzlo nepoznaného. Každá ze tří session měla specifický zvuk a barvy nástrojů. Doufám, že pro posluchače bude zajímavé barvy porovnávat. Naše i Honzova (Košuličova) představa o zvuku byla při každé nahrávací session poněkud odlišná, ale šlo popravdě jen o mikroskopické změny.

Jak byl čas v studiu limitován?

Omezeni jsme byli, ale přesto jsme nechtěli nic uspěchat. V průběhu první session jsme vlastně ani ještě netušili, že budeme vydávat desku. Původně jsme repertoár natáčeli pouze jako demo pro sebe. Až u třetí session jsme najisto věděli, že z toho bude deska. Repertoár jsme chtěli vypilovat, doplnit jej do osmi skladeb a vybrat nejlepší verze. Třeba Podvod jsme vybrali z třetí session. Naopak třeba finální verze témat Růže z papíru, Hejna včel nebo Tulácký ráno jsme vybrali z první frekvence.

Zkusil jsi nahrát některé ty samé skladby vícekrát v různých sessions?

Například skladbu Podvod. Máme master z původní sesssion, ale nakonec jsme se rozhodli, že to přetočíme. Postupně totiž docházelo k vývoji zvuku kapely i frázování témat, Radek Zapadlo se postupně posunul od zvuku tenorsaxofonu k sopránce a altce, tenor nakonec odložil do jiných projektů. Na druhé a třetí session už hrál jenom na sopránku a altku. Podvod, který byl původně na tenor, jsme i proto přetočili. S altkou zní podle Radkova i mého názoru moderněji.

Byl Radkův posun ovlivněn právě nedvědovským repertoárem?

Přesně tak. Hledal vlastně dva roky svoji polohu. Přišel na to, že v téhle kapele chce znít odlišně, že chce jinak frázovat. Přestože je naturelem swingař, záhy zjistil, že swingování se k těmto písničkám prostě nehodí. Začal hrát rovněji a k repertoáru to sedí. Písničky zároveň postupem času lépe poznal. Ono je o dost těžší, když člověk ty skladbičky z mládí nezná. Já sám jsem je poměrně solidně znal a pod vlivem toho je i vnímal. Radek si pamatoval pouze ty notoricky známé, jako třeba Stánky. V procesu příprav jsem proto všem poslal původní nahrávky skladeb, aby měli představu o tom, jak zní v originále. Náš bubeník Martin Kleibl si některé písničky oblíbil natolik, že si je pak i dobrovolně pouštěl (úsměv). Vlastně se zjistilo, že když se člověk uvolní a není apriorně proti těm písničkám zabedněnej, krásu v nich najde. Jan Nedvěd je popravdě dosti kontroverzní osobnost, ale pokud si odmyslíte nehudební věci, přijdete možná na to, že jeho písničky nesou v sobě poselství, a když se na ně vnitřně naladíte, můžete z nich pro sebe něco získat.

Doslechl jsem se, že Radek byl vůči projektu zpočátku dost skeptický.

Říkal, že to nemůže fungovat. Já jsem však byl pevně přesvědčen, že to fungovat bude. Radek se možná bál i toho, že celé nedvědovské téma někdo odsoudí. Sám jsem tyhle záležitosti prakticky nebral do úvahy.  Naopak, neviděl jsem v tom žádný problém, spíše naopak – písničky mi daly inspiraci.

Jak byli s výsledkem natáčení spokojení tví spoluhráči?

Chtěli jsme udělat experiment, nahrát vybrané věci znova a vidět co to udělá. Pak jsme ale uznali, že některé ty první verze byly hodně povedené. Byl v nich moment setkání s novým dílem. I proto je dost skladeb vybráno z první session.

Jakou atmosféru jsi chtěl dostat do svých úprav původního materiálu?

Když jsem předělával Nedvědovy věci, snažil jsem se především respektovat samotné písničky. Jak jsem témata aranžérsky překopával, vždy jsem myslel na to, že daná písnička nese nějaké sdělení. Třeba Tulácký ráno – představoval jsem si právě takové ráno, zamlžené, v oparu, tajemné, tiché, něco se právě probouzí. Inspirovalo mě to mimo jiné k předělávce písničky do odlišného metra. Snažil jsem se nasát atmosféru rána, kdy se člověk probouzí ve spacáku, je hrozná zima, vlhko, začínají cvrlikat ptáci. Zároveň jsem chtěl do aranže prolnout tajemno, které je v podtextu celkového zvuku kapely, náš harmonický smysl je totiž dá se říci lehce mysteriózní. Nechtěl jsem hrát úplně průzračně, ač ty Nedvědovy i některé naše vlastní verze průzračné do značné míry jsou. Vždycky se do celkového zvuku snažím přidat nějakou barvu, která jej koloruje do „jazzova“. Samozřejmě ale nehrajeme pravověrný jazz, ale improvizovanou muziku, která využívá témata Nedvědových písniček. Neswingujeme, hrajeme takový sofistikovaný folk (úsměv).

Vilém Spilka: Mám svůj cimrmanovský sen

Předevčírem hrál na JazzFestu Brno John Scofield se svým projektem poctu country, která byla možná poznamenána Scofieldovou nostalgií k starým časům. Šlo u tebe také o jistou dávku nostalgie?

Snažil jsem se vyrovnat s tím, co jsem do sebe vstřebával v dětském věku. Zhruba od sedmnácti jsem už poslouchal hlavně jazz a v mezičase, od čtrnácti do sedmnácti let, jsem se zajímal především o bluegrass. Od pěti let jsem hrál na housle a chodil na koncerty klasické hudby s rodiči. Paralelně jsem měl svůj svět trampských a folkových písniček, které jsem ve skautském oddíle v osmdesátých letech na housle podle sluchu hrával. Hrávali je také oddíloví vedoucí ve vlacích a na výpravách, takže se tomu člověk jen těžko ubrání. Má to v sobě do určité míry zakódováno. Ty písničky prostě znáte a nemůžete je ze sebe jen tak dostat. Pak člověk začne poslouchat něco cíleně a pokouší se to překrýt. Ale stejně pod nánosem jazzu zůstává základ z toho, co člověk poslouchá jako dítě ve věku, kdy je nejvnímavější a vše mu lehce pod kůži zaleze. Zalezly mi tam takto i české verze americké country, songy Rolfa Staňka, Romana Horkého z Kamelotu, ale i písničky sázavských trampů, bratří Ryvolů, Wabiho Daňka a dalších. Poslouchal jsem samozřejmě i Plíhala, Nohavicu, Mertu. Zajímal mě a dodneška zajímá fenomén písně.

Šel jsi i po textu, nebo jenom po muzice?

V případě Nedvěda po textu moc ne, ale byli jiní, jejichž texty mě oslovily o hodně víc. To byl třeba Plíhal, vlastně takový básník s kytarou, taky Nohavica, Třešňák, Kryl.

A co zahraniční muzikanti?

Hodně jsem v dětství poslouchal The Beatles, ty jsme měli doma na deskách. Měli jsme jich několik, ale nejvíce mě bavila deska Abbey Road. Ta mě ostatně oslovuje dodneška, a kdybych chtěl udělat beatlesácké coververze, tak bych klidně zvolil jen ji. Slyšel jsem ji snad tři sta, možná pět set krát, takže ji mám snad také trochu pod kůží.

Abbey Road vyšla zázrakem u Supraphonu ještě před revolucí, byli v ní také texty.

Tu původní jsem už prošoupal a nedávno jsem si pořídil anglickou edici za drahé peníze ve vinylovém bazaru.

U Supraphonu vyšel také Dylanův ‘Hard Rain’, nebo album ‚Blue‘ od Joni Mitchell.

To jsou přesně ty desky, které mě také ovlivňovaly o něco později. Komunismus byl v hudebním výběru hodně selektivní. Většina měla doma podobné nahrávky, s výjimkou těch, kteří jezdili ven a měli jiné zdroje. Normální lidé si kupovali to, co bylo k dispozici v našich obchodech. I to, co většina poslouchala, bylo dost uniformní. Stejně to fungovalo v učebních materiálech pro muzikanty. Něco se pokoutně dovezlo ze západu, tady se to cyklostylovalo, někdo to i přepisoval rukou a pár konkrétních škol měli třeba skoro všichni muzikanti v Brně. Pamatuju si třeba Joe Pass Guitar Style, měl to skoro každý, kdo se zajímal o jazzovou kytaru. Zdrojů nebylo tolik jako dnes, ale člověk šel v rámci omezeného výběru více do hloubky.

Na tenhle základ jsem stavěl bluegrass a od bluegrassu jsem se dostal k jazzu. Začal jsem poslouchat Tonyho Trischku a Bélu Flecka, což jsou hudebníci, kteří se později nadobro zapletli s jazzem. Poslouchal jsem pořady v rádiu, které dělala Irena Přibylová, etablovaná hudební novinářka, která o bluegrassu dělala v Českém rozhlasu neobvykle poučné pořady. Tony Trischka a Béla Fleck byli v devadesátých letech v Brně dokonce několikrát živě. Později jsem začal chodit na obnovený festival Jazztival. V roce 1994 jsem na něm viděl trio Johna Abercrombieho, to byl jeden z mých prvních větších jazzových koncertů. Hodně mě tenkrát vzal a ovlivnil i moje vnímání jazzu.

V tvém kvartetu je i jemný generační rozptyl. Vnímali Nedvěda i zástupci mladší generace podobně jako ty?

Folkovou muziku jsem poslouchal nejvíce já, ostatní poslouchali spíše jiné žánry. Martin Kleibl je skoro o deset let mladší, takže měl z principu jinou startovní čáru. Když začala sametová revoluce, bylo mi čtrnáct a poslouchal jsem Kryla, Nohavicu. Tenkrát písničkáře poslouchal skoro každý kolem mě. Folk zažíval zlatou éru – Hutka, Merta, Nohavica, ten žánr byl prostě v kurzu. Lidi měli kazety Kryla už před revolucí, ale ve chvíli, kdy povolila stavidla, se všechno překotně vydávalo na deskách. Člověk tomu neunikl.

V jedném rozhovoru jsi opisoval výlet do přírody, který jste jako kapela v rámci příprav alba podnikli. V jaké fázi natáčení to bylo?

Poté, co jsme měli všechno nahráno, jsme oslovili našeho kamaráda Romana France, aby nás nafotil. Roman je vynikající fotograf a jeho doménou je hlavně portrét. Je to takovej poloblázen, vždycky má šílený nápady. Takže se spolupráce s ním nabízela a Roman to v našem případě dotáhl ad absurdum. Vyrazili jsme na čundr do trampské osady Adler na řece Oslavce, do úžasného údolí, kde jsou skály nad řekou, romantické meandry a zákoutí. Na Adleru jsme na konci srpna tři dny tábořili, spali pod širákem, prostě vegetovali. Martin Kleibl měl navíc na noze sádru, takže jsme ho tam museli nějak dopravit a následně opečovávat. Jelo se tam naprosto šílenou polní cestou a měli jsme půjčenou dodávku. Opravdu velkej adrenalin. Vzali jsme si s sebou pouze autentické trampské nástroje – kytaru, kontrabas, lžičky. Večer jsme si zajamovali u ohně, byl to fajn kapelový teambuilding. Roman navíc dokázal navodit úžasnou atmosféru a přiměl nás dělat věci, které by nás normálně snad ani nenapadly. Včetně toho, že jsme večer šli do tamější hospody, kde jsme zapadli mezi místní trampy a dělali jsme, že tam patříme. Pak jsme se v té hospodě fotili a oni vůbec nechápali, o co jde. Třeba to nikdy ani nezjistí, a to je na tom všem to úplně nejlepší. Z pobytu na Oslavce jsou ale hlavně úžasné fotky. Roman je invenční a zároveň velmi trpělivý, fotí na klasický svitkový film a na fotkách je to znát. Jsou na ně krásné ohlasy.

Jaké jsou teď další plány kvarteta?

Jeden rok, možná dva, budeme vystupovat s tímto projektem. Náš tajný plán je dostat se na Portu, je to náš trochu cimrmanovský sen (úsměv). Doufáme, že tam jako instrumentální kapela postoupíme, údajně to není legrace. Přihlásíme se na regionální kolo a pokusíme se do výběru dostat.

Nezvažoval jsi také nějaký profi videoklip na Youtube?

Z první nahrávací session máme ‘making of’, video, které už pár lidí vidělo. Je podloženo původní verzí písně Podvod. Myslím, že jedno obdobné bychom ještě mohli někdy udělat, z vlastní zkušenosti vím, že v dnešní době je video prezentace hodně důležitá. Uvidíme, jak se bude prodávat deska, kdyby se chytila, byl by možná ještě prostor něco do propagace investovat. Třeba v autentickém prostředí něco nafilmovat. Napadá mě Tulácký ráno, jak se po večírku probouzíme ve spacáku (úsměv).

Děkujeme za rozhovor.

Brno, 4.11.2016