Druhý koncert Hudebního fóra 3.listopadu proběhl ve znamení americké orchestrální soudobé hudby, a to tří skladatelů, kteří do své hudby přetavili i vlivy rocku, popu, jazzu a v jednom případě také židovské hudby. Zdálo by se, že taková kombinace by mohla být riskantní, když se v naší společnosti už několik let projevují opravdu silně protiamerické nálady. Ale ono to nakonec dopadlo zcela naopak!
Samozřejmě, že do sálu Filharmonie Hradec Králové přišli vesměs přemýšliví, netuctoví, vzdělaní a zvídaví posluchači, kteří se nespokojují pouze s hudebními estrádami na televizní obrazovce. Americká hudba je u nás přijímána dosti pokřiveně; je považována vesměs za produkt komerce, prachobyčejné zboží, dobré tak akorát k zábavě na párty, žehlení, popíjení nebo k počítačové hře. Ostatně už Igor Stravinskij před více než půlstoletím prohlásil, že americká hudba bude co nejdříve potřebovat zřízení Fordovy nadace k potlačení neslibných skladatelů. A pokud má americký hudební tvůrce snahu zkomponovat nějaké umění, je to bez obsahu, bez duchovní myšlenky, experiment pro experiment, prostě něco, co se tváří být něčím víc, než ve skutečnosti je. Do jisté míry to pravda je, ale…
Našinec má největší problém právě s poslechem hudby s duchovním obsahem. Je pro nás většinou nesrozumitelná; zvláště, když její forma je posluchačsky náročnější. To se projevilo právě na prvním koncertě letošního Hudebního fóra. Druhý koncert vycházel z hudby generace skladatelů, kteří se hlásí k tzv.postminimalismu. Minimalismus sám o sobě přivedl skladatele zpět k tonalitě, to jest k lepší čitelnosti; repetitivnost dodala motivům a rytmickým strukturám totiž doslovnost, navíc z takové hudby čišela energie. Postminimalismus pak do této (opravdu ale jen zdánlivé) nekomplikovanosti přinesl logicky prvky populární hudby a world-music, včetně odkazů na hudbu (pre)historickou; proto má mnohdy charakter hudby filmové, scénické a baletní.
Takový charakter měla hned úvodní skladba „Charcoal“ (Uhel), což je vlastně finále baletu „Black & White”, který zkomponoval v roce 1988 Michael Torke. Hudební obraz nočního velkoměsta skutečně pulsoval, tu a tam probleskly ozvěny tančíren, pouličního ruchu a třeskutého strachu. Filharmonie Brno pod zkušenou taktovkou Petera Vrábela působila patřičně nažhaveně hned od prvních taktů. Odezva publika sice nebyla ještě přiměřená, ale tato úvodní šestiminutovka naladila na další číslo programu. Záměrně jsem užil výrazu číslo, neboť výkon rakouského sólisty Christopha Sietzena v kompozici izraelsko-amerického skladatele Avnera Dormana „Frozen In Time“, koncertu pro bicí nástroje z roku 2007, byl zároveň vrcholnou pohybovou kreací, dramatickým výstupem a vlastně i sportovním výkonem. A to našinec přece umí ocenit! Tady nešlo jen o hudbu, ale také o lidské fyzično; sólista byl přitažlivý mladý muž s nesporným charismatem. A opravdu uměl; jeho interpretační umění bylo na té nejvyšší možné úrovni, výkon byl vpravdě strhující. Jen doufám, že si diváci, potažmo posluchači všimli hudebních kvalit díla. V první části („Indoafrica“) kraluje marimba a nejrůznější perkusivní nástroje, včetně djembe, kravských zvonců a tradiční bicí soupravy; kompozice je značně ovlivněna etnickou hudbou (kdysi se říkalo takové hudbě primitivní, což vyvolává skutečně pobavený úsměv). Ve druhé („Euroasia“) se střídají v lyrické i strhující formě převážně marimba s vibrafonem a metalofonem; jde více o zvukomalebnost. V závěrečné části („The Americas“) dociluje sólista lyriky i vášnivosti latinsko-americké i černošské hudby, orchestr zní neoklasicistně, též najazzle, dokonce ve swingovém rytmu; střídají se převážně vibrafon, marimba a bicí. Sietzen zaslouženě sklidil dlouhodobé bouřlivé ovace ve stoje, takže přidal jen sám s marimbou slavnou skladbu „Fiesta de Pájaros“ jihoamerického skladatele přelomu 19. a 20.století Jesúse Castilla…
Druhou polovinu večera zaplnila pak jedna jediná skladba – třívětá „City noir“ patrně nejvýraznějšího postminimalisty současnosti Johna Adamse. Jak už sám název napovídá, hudba je inspirována temnou, noční atmosférou amerického velkoměsta na přelomu 40. a 50.let ve stylu hollywoodských noir detektivek a gansterek. Já osobně si představoval scény z filmů jako „Pryč od minulosti“, „Hluboký spánek“ či „Dotek zla“ a vychutnával si výtečně hrající symfonické těleso s dramatickými smyčci, dechy ostrými jako žiletka i robustními jako z podsvětí, s arzenálem bicích nástrojů se šesti hráči (!), kterak střídá plejádu výrazových, rytmických i dynamických poloh s obdivuhodnou samozřejmostí, byť se za tím skrývá obrovské nasazení a soustředění. Nedílnou součástí provedení Adamsovy skladby byla též výtvarná performance britské kreslířky Frances Sander a rumunského videotvůrce Dimitriho Berzona, spočívající v živé vizuální projekci kreslířského procesu (technika, zvaná tagtool). Posluchači se stali zároveň diváky pozvolna oživlé velkoměstské noční scenérie…
Nápad nad zlato!
(autor fotoreportu: Patrick Marek)