Je nejsilnější hudba ta, která má nejsilnější melodii? Má melodie největší sílu, když devět z deseti nejúžasnějších momentů dějin hudby souvisí se změnou harmonie? Je hudba (život) jen o stálém opakování a stupňování smyslově dráždivých momentů? Jak má psát skladatel, když se melodická a harmonická srozumitelnost stane oficiální kulturní doktrínou totalitního systému? Může falešná maska štěstí splnit blaho, které slibuje? Hudební fórum nepředstírá kvůli rychlému úspěchu, že existují jednoduchá řešení na složitý svět. Je tu pro ty, kteří umějí naslouchat, ale nenechají sebou manipulovat. (Marek Hrubecký, dramaturg festivalu Hudební fórum)

Moje reporty ze XII.ročníku festivalu soudobé zahraniční hudby HUDEBNÍ FÓRUM HRADEC KRÁLOVÉ budou mít zcela jinou podobu, než v minulých letech. Dramaturgova slova, jež cituji v úvodu, jsem si vypůjčil z faktograficky bohaté brožury k letošnímu ročníku. Vždy jsem obdivoval dramaturgii Hudebního fóra, ale letos jsem si naplno uvědomil, že v sobě ukrývá další významy, jež překračují hranice hudby. A navýsost aktuální! Vzhledem k tomu, že se program festivalu rodí se značným časovým předstihem, jeví se být dramaturg prorokem. Ostatně jako ti největší hudební tvůrci…

Hudba, tedy ta jako umělecké vyjádření, vždy nejenže reagovala na politickou a společenskou realitu, ale také předjímala jako skutečný morální mentor věci budoucí. Úvodní koncert, který se uskutečnil první listopadový den v režii Filharmonie Hradec Králové a pod taktovkou Jana Talicha, byl sestaven z kompozic skladatelů z Rakouska a Maďarska. Tedy ze zemí, se kterými máme staleté kořeny v rámci Rakouska-Uherska, ze zemí, jež se podobně jako my v současné době nebezpečně radikalizují a rozbíjejí demokracii. A které mají na hlavě fašistické máslo a ruce od židovské krve. Kostlivci ve skříních ožívají a umělci musí reagovat. Soudobí skladatelé se ale vyjadřují mnohdy nesrozumitelně, ale to není jejich chyba. Chyba je v nás, posluchačích. Vyhledáváme snadnou hudbu, stejně jako hledáme snadná řešení. Chceme se bavit, neboť to je vlastní mlčící většině, stejně jako tomu bylo před Listopadem 89. Ale proč si posluchači, když už jdou na takový koncert soudobé hudby, nepročtou Hrubeckého text na stránkách programu, nebo ještě dříve z webových stránek? Proč nejsou z velké části připraveni? Aby se pak pokusili poslouchat hudbu jinak? Za mnou seděly dámy, které se nemohly dočkat přestávky, ta hudba byla pro ně k neposlouchání, k nepřečkání (cituji). Pak už po nich zbyla prázdná místa. Pamatuji si, jak na koncertech před několika lety hlediště bouřilo, vstávalo, volalo Bravo!, dupalo a i jinak dávalo najevo nadšení. Jenže rok od roku je takové posluchačské zainteresovanosti méně a méně. A není to hudbou. Ta byla vždycky posluchačsky náročná. Může za to ta tolik proklamovaná blbá nálada? Nebo ztráta životní energie? Únava z uvědomění si vlastní bezmoci? Malosti? Už zase platí, že nic nemá cenu? A opět jen samé otázky. Jako v úvodu ty dramaturgovy…

A jaké skladby zněly na úvodním koncertě Hudebního fóra?

Koncert otevřela kompozice „Traum in des Sommers Nacht, Hommage a´Felix Mendelssohn Bartholdy pro orchestr“, kterou napsal v roce 2009 Georg Friedrich Haas. Je postavena na více, či méně skrytých citacích z Mendelssohnovy hudby ke Snu noci svatojánské, také ozvěny hudby Wagnerovy a Schönbergovy jako dvou protipólů v souvislosti s fašistickou ideologií a antisemitismem. Filharmonie Hradec Králové dokázala zhušťovat a gradovat hudební tok, rozvolňovat, či naopak zaplnit nádhernými témbry, přičemž absolutorium patří nejen žesťům, ale také smyčcům. Poté zazněl třívětý Houslový koncert č.2 „DoReMi“, který v průběhu let 2011-13 zkomponoval Peter Eötvös. Sólového partu se na výbornou zhostil Roman Patočka; hrál s patřičnou vervou, nasazením, zvláště pak v pasážích, kdy se jakoby hádal s orchestrem. Postupně těchto vypjatých střetů ubývalo a přibývalo čisté hravosti a dokonce lyrické zpěvnosti. Ve třetí části dokonce osamí, doprovázen pouze jedním houslistou, jenž vytváří minimalistický spodní proud. Ale po většinu času je Eötvösova hudba složitě prokomponovaná, poskládaná ze střípků melodických a rytmických, mnohdy obtížně zachytitelných. Bylo potřeba se cele do hudebního dění ponořit, nastražit uši, a zároveň se vrátit do dětství, které bylo stejně bohaté na rychle střídající se vjemy, kdy rozum nestíhá vše pojmout. Zůstává tak natrvalo dobrodružná, vzrušující, dramatická tříšť. A orchestr se v ní neztratil, naopak; udržoval napětí, proměnlivou dynamiku, a přitom každý tón i v těch nejkrkolomnějších sazbách zůstal čistý a čitelný. Bravo!

Po přestávce přišla Filharmonie Hradec Králové s „Nebeskou ukolébavkou (Berceuse céleste) pro orchestr“, již složil v roce 2006 Friedrich Cerha. Zahrála ji mistrně, opravdu až étericky, ale přesto hutně; tady bych vyzdvihl žestě, které se dokázaly zhmotňovat ze zvukové abstrakce, aniž by narušily tok bezmála spektrálních barev. A pak už byla na programu dvě díla HK Grubera. Zazněla první věta (Andante pesante) z rozměrné kompozice „Dancing In the Dark“ (Tanec v temnotách), koncertního kusu pro orchestr z roku 2002. Opět zaúřadovaly plnokrevné žestě, především ve výbušných částech; v těch pomalých, lahodně barevných se vyznamenaly smyčce. Díky nim dostala hudba až mahlerovský rozměr. Závěrečný „Rakouský žurnál pro orchestr Charivari“, skladba z osmdesátých let, odlehčila pak existenciální atmosféru večera humorem, skotačivostí a tanečností.

Ještě zbývá zmínit opravdu výrazný světelný design Jaromíra Vlčka, který už patří neoddělitelně k festivalu Hudební fórum Hradec Králové, a tentokrát i roli videoprojekce animovaných sekvencí Pavla Trnky. Další level pro mne úžasného koncertu…

(autorem foto je František Hloušek)

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..