Ve věku 76 let zemřel KAREL RŮŽIČKA. Legendární jazzový klavírista, skladatel, pedagog a úžasný člověk. Natočil dvě desítky alb, psal také písně (třeba pro Semafor), byl oceněn prestižními jazzovými cenami…ale hlavně: byl nesmírně ctěn a uznáván svými spoluhráči a žáky napříč generacemi…
Poprvé jsem ho slyšel jako kluk díky otcově předpotopnímu stolnímu rádiu, na kterém se výtečně chytal Hlas Ameriky, a tudíž pravidelný podvečerní pořad Willise Conovera „Jazz Hour“. Ten v roce 1973 představoval čestvý jazzový vítr z Československa – album Karla Velebného a jeho souboru SHQ „Jazzové nebajky“. Druhé setkání bylo již na střední škole, kdy jsem si koupil za peníze ušetřené za obědy elpíčka „Klávesová konkláva“ (s dalšími znamenitými pianisty Gabrielem Jonášem a Emilem Viklickým) a „Ozvěny“ (v kvartetu se saxofonistou Petrem Králem). Samozřejmě jsem hltal jeho sóla v Jazz Cellule Laca Décziho, zvláště pak v jedné z nejlepších desek u nás z časů předlistopadových – „Jazzissimo“ z roku 1981. To se k Déczimu, Růžičkovi, Uhlířovi, Sarkovi Dvořákovi přidali američtí jazzmani: trombonista Sonny Costanzo a tehdy teprve vycházející hvězda, bubeník Dave Weckl. Neskutečná jízda!
Na konci května 2004 vznikla pak nahrávka Růžičkovy jazzové mše „Celebration Jazz Mass“. Premiéru měl tento významný opus v říjnu 1991 v pražském kostele Nejsvětějšího srdce Páně na Náměstí Jiřího z Poděbrad. Podařilo se dokonce získat na post sólového altu operní a muzikálovou hvězdu Diane Bolden-Taylor! Růžička napsal mši pro orchestr s pětičlennou trombónovou sekcí, saxofonem, flétnou, vibrafonem a rytmikou, témbrově obohacený o Havlákovo smyčcové kvarteto a smíšený sbor Pavla Kühna. Dodnes se této mše ujímají různé soubory a orchestry, ať už profesionální, tak i amatérské, které ji považují za uměleckou výzvu…
Jeho hudební kompozice a klavírní doprovod zdobily od roku 2012 představení Divadla v Celetné „Hledám tě v tomto městě“, v němž zněla poezie Václava Hraběte v podání Jana Potměšila…
Posledním mým setkáním s nevšedním muzikantstvím Karla Růžičky bylo před dvěma lety na královéhradeckém festivalu Jazz Goes To Town. Tam se představil ve vzácné roli hráče na Hammondovy varhany B3; a on byl na ně natěšen opravdu jak malý kluk… ostatně to popisuji ve své reportáži zde. Hrál s ním tehdy o generaci mladší bubeník Otto Hejnic. Ten se o Mistrovi Růžičkovi vyjádřil slovy, k nimž netřeba nic dodávat:
„Karel pro mě vždy byl a stále zůstává jedním z nejzásadnějších lidí, nejen jako hudebník, ale především jako velmi duchovní, moudrý člověk, který díky své veliké duši viděl věci z nadhledu a v pokoře. Myslím, že jeden jeho rys, který ho charakterizoval a který je zároveň to velké umění života, je skutečnost, že s každým jednal jako se sobě rovnocenným člověkem. Lidi ten pocit uvnitř sama sebe často cítili. Stačí se zeptat řady jeho kolegů a studentů. Vždy se upřímě zajímal o každého, atˇuž se řešil hudební nebo soukromý problém, vždy naslouchal a snažil se v lidech vidět hlavně ty dobré a často skryté kvalitní vlastnosti. Často chválil a vždy to odůvodnil proč, což je nutné třeba pro mladé lidi. Bylo vidět, že už je to takový Buddha. Byla pro mě před časem velká radost, když byl jedním z kmotrů druhé desky mého tria. A tuším, že jeden z jeho posledních počinů byl koncert, kde jsme hráli jeho krásné skladby s bigbandem a Český rozhlas to natočil. Bylo by dobré, kdyby to bylo oficiálně vydáno. Je zajímavé, že zatím každý, se kterým jsem se o Karlovi kdy bavil, ho vnímá podobně, tedy jako laskavou a lidsky a hudebně výjimečnou bytost…“
