„Hudba je lék a Porta je nejlepší apatyka…“
Tak zní již 50 let motto mimořádného fenoménu, zvaného PORTA – celonárodního festivalu, zaměřeného na trampskou, country a folkovou hudbu. Supraphon vydal na počátku léta 2CD pod všeříkajícím titulem „Porta 50“. Na ploše bezmála 148 minut zní padesát songů z let 1967 – 2015, nově remastrovaných, jež vybral Ing.Miroslav Černý. Ten je spojen především s country, takže výběr byl ovlivněn pochopitelně tímto hlediskem. Nechci tvrdit, že ke škodě věci; tato kompilace je stejně reprezentativní, jako by byl kvalitní výběr zcela jiný. Z oněch stovek písní, oceněných v průběhu těch let Autorskými portami, by vzniklo několik kvalitních kolekcí. Ale…
Jezdil jsem na Porty do Plzně rok co rok mezi lety 1982 – 1990. Na té první jsem se dostal do ostrého konfliktu s partou Brňáků, kteří se dost nevybíravě ohradili proti účasti skupiny Bluesberry (to, že byli z Prahy, bylo též jejich mínus). Prý něco takového na Portu nepatří! Vždycky mne štvali tihle ochránci žánrové čistoty, neznalí hudební historie a vůbec vývoje hudby. Potkalo to i představitele moderní country, skupinu Newyjou, a to jen proto, že měli elektrickou kytaru a bicí. Ovšem lochotínský pískot se snesl též i na Bratry Ebeny, kteří teatrálně protahovali píseň „U vody“, aby vyvolali opravdový pocit znudění a útlumu, jak tomu bývá za delšího pobytu na slunci. Byl jsem asi jediný, který řičel smíchy, byť se na mne maskáčovaní soukmenovci zle dívali…
Na dvojalbu „Porta 50“ je zastoupena významně moderní trampská píseň (celkem 21x). Uvědomil jsem si naplno, jak autoři čerpali hojně ze swingu, že jim ty písničky šlapaly, a že to byli skuteční hitmakeři, ať už šlo o Wabiho a Mikiho Ryvoly (Hoboes), Kapitána Kida (Krakatit, Island) či Tonyho Linharta (Pacifik). Ovšem i Jan Nedvěd (Brontosauři), Wabi Daněk, Vojta Kiďák Tomáško (Roháči), Jaroslav Samson Lenk s Ladislavem Huberťákem Kučerou (Hop Trop) či Pavel Žalman Lohonka napsali písně, které doslova zlidověly. Někteří pak čím dál více inklinovali (a inklinují nadále) k folku, což je dáno asi závažnějšími tématy jejich písní. Folk je na výběru slyšet pouze desetkrát, zatímco country, potažmo především bluegrassu je tu téměř dvojnásobná dávka (19). Folk se navíc z velké části překrývá s trampskou písní (Wabi Daněk, Žalman, Kiďák Tomáško, Samson Lenk), takže pravověrný folk zde reprezentují pouze Spirituál kvintet („Zelené pláně“), AG Flek („Blázni umírají nadvakrát“), Nerez („Tisíc dnů mezi námi“) a Roman Horký s Kamelotem („Zachraňte koně“, méně pak „Káně nad řekou“).
Dodnes považuju za nejlepší Portu tu, která se uskutečnila v roce 1983; poprvé totiž i v obřím amfiteátru na Lochotíně, který byl každý večer zaplněn do posledního místečka i po následující roky. Poprvé zde s triumfálním úspěchem vystoupil Jarek Nohavica, jehož samostatný recitál v jednom z pavilónů plzeňského výstaviště byl pak obležen posluchači v okruhu sta metrů, takže reproduktory musely být umístěny také ven. V dělnickém domě s příznačným názvem Peklo jsme omdlévali při recitálech folkových písničkářů (Merta, Plíhal, Voňková, Jahelka atd.). Ale nikdo z nich na padesátiletém výběru není! Karel Plíhal dokonce získal v tomto roce Autorskou portu za píseň „Akordy“. Proč alespoň tento písničkový klenot nebyl zařazen?
Doslova zjevením byly písně karlovarské skupiny Čp.8, jejíž hlavní postavou byl generačně vyhraněný Jaroslav Ježek, tehdy šestadvacetiletý. Získal za píseň „Motýlek“ Autorskou portu; není tady také! Na Portě v roce 1986 již chyběl, protože v prosinci předchozího roku zemřel. Napsal jsem pak báseň na jeho památku, a ani v nejbujnějších snech by mne nenapadlo, že ji bude Mirek Kovářík pak před třicetitisícovým obecenstvem veřejně recitovat; vždy své konferování obohacoval jen poezií zemřelých velikánů (Kainar, Hrabě)…
Kamenná růže
(Jaroslavu Ježkovi)
Ve výloze obchodu Esso v Pzni
spatřil jsem jednoho léta
docela nedávno
černý kožený kufřík
a v něm litrovku becherovky
a dvojici porcelánových hrníčků
se zobáčky v mileneckém polibku
a uprostřed kamennou růži
světoznámý suvenýr karlovarských zřídel
jakousi královskou korunu
tomu všemu bohatství českého umu
uvězněném v jednom jediném kufříku
s cenou tak akorát pro šejka z Kuvajtu
kterého omrzelo vše živé a voňavé…
Zase jedna růže zemřela
úplně zbytečně —
Za nějaký čas spatřil jsem
jak bílý motýl sek´sebou o asfalt
a nebyl to sebevrah…
Srazil ho proud čerstvého vzduchu
Hvězdy plakaly
ale nepohnuly se —
Bohužel
V roce 1984 měl zákaz Jarek Nohavica… Poznamenalo to dost portovní dění, někteří písničkáři a muzikanti na protest odjeli také, takže to hlavní se dělo v noci u ohňů na tábořišti. Zpívaly se jeho písně, k nimž se postupně přidávaly také Krylovy a Hutkovy… To, co vypráví Nohavica, by si měli poslechnout hlavně ti, kteří s nostalgií vzpomínají na ty minulé časy!
Na padesátipísničkovém výběru „Porta 50“ chybí i brněnští Folk Team. Přitom jsou dvojnásobnými držiteli Autorských port za písně Člověk je jak den“ (1985) a „Ptačí song“ (1986)! Nevím, co si mám o tom myslet, ale je to přinejmenším podivné. Asi pan inženýr Černý Miroslav jednoduše nemá rád tento způsob folku, kterému se již tehdy v jistých kruzích pejorativně říkalo intelektuální. Historie se opakuje. A mne to znepokojuje…
„Porta 50“ je navzdory mým výtkám velmi svěží písničkový kompilát, který mapuje, byť nedostatečně, celou historii festivalu, jenž neměl v Evropě (a možná ani ve světě) obdoby!