Pražská indie-folková skupina REPUBLIC OF TWO vydala nedávno na značce Indies MG čtvrté album. Jmenuje se „Back to the Trees“ a za ty dva roky se původní dvojice rozrostla o další tři členy, kteří jsou pro současný zvuk nepostradatelní. Vedle kytaristů, zpěváků a autorů veškerého repertoáru Mikoláše Růžičky a Jiřího Buriana se na nové kolekci dvanácti písní podíleli baskytarista Štěpán Růžička, bubeník Jan Janečka a původem vietnamská zpěvačka Huyen Vi Tranová, jež obohatila vokály vskutku výrazně.
„Čím dál tím víc vnímám ten hluk města, tu rychlost a všechny ty závislosti na obrazovkách, ke kterým jsme přilepeni po celý den,“ poznamenává Burian. „Tahle deska je pro mě takové vysvobození, návrat k přírodě, která je pro nás velmi důležitá.“ A není to jen tento abstraktní návrat, ale též návrat k hudebním kořenům, ke vzorům obou hlavních protagonistů. Růžička dodává: „Byli to Beatles, U2 nebo The Smiths. I proto se deska jmenuje Back to the Trees, tedy něco jako zpátky ke kořenům. Toto jsou totiž naše hudební vzory.“
Republic Of Two tentokrát tedy čerpali z indie-rocku raných 90.let. Což je samo o sobě další recyklací recyklace let sedmdesátých. A v tom vidím kámen úrazu. A občas i pořádný balvan! Minimálně první půlka je spíše návratem na stromy (jak zní otrocky přeložený titul). Třeba čtveřice písní „Caravan“, „All I Need“, „My Serenade“ a „Now You Walk Alone“ je svou natahovanou příjemností až nedoposlouchatelná; tenhle notně zředěný odvar všech možných odkazů považuju opravdu za dost silnou kávu pro někoho, kdo čeká aspoň špetičku originality. Ovšem už i úvodní track v podobě akusticky plné „Under the Waterfall“ je až příliš okatý (Oasis). Jenže přijde v pořadí šestá píseň (titulní), a náhle zavane alespoň trochu svěží vítr, byť nijak neznámý. Ale je při něm nejen příjemně, ale taky občas zavoní a vzruší, v písních nechybí sem tam plnější chuť, aramžérská svěžest a dramatičnost. „Back to the Trees“ je sycena dokonce i Joy Division, kterážto kapela koneckonců udělala ráznou tečku za sedmdesátkovými sladkostmi, vyhoněnými natruc punku. Song „The Healer“ evokuje pozdní Beatles, sice rozhádané, ale přesto stále o krok napřed, „Riverbed“ perfektně graduje a je tam použita zajímavě zironizovaná elektronika, „Sirens“ je konečně tolik vytouženým písničkovým klenotem, neboť aranžérsky nejnápaditěji uchopen, „Volunteer“ i „Sound Underneath My Skin“ mají též plnější, amalgámový zvuk. Album pak vrcholí jímavou, bohatě vystavěnou indie-folkovou šestiminutovkou „Fleeting Glance“…
Ale zvukově je to album brilantní – Ondřej Ježek je už jednoduše nenahraditelný!