XV.ročník festivalu barokního divadla, opery a hudby Theatrum Kuks zahájilo v úterý 23.srpna hudebně taneční představení ŘEHOŘ NA SKÁLE. Toto mystérium o životním zakolísání a možnostech nápravy vychází z klíčových pasáží románu „Vyvolený“ Thomase Manna z roku 1951. Toto poslední autorovo dokončené dílo zpracovává středověký příběh o životě fiktivního papeže Řehoře z eposu německého básníka Hartmanna von Aue „Řehoř na skále“ ze 12.století.
Pozoruhodný projekt je realizován v produkci Kateřiny Zahradníčkové (Voor Kunst&TAAL), která mimochodem stojí i za Olomouckými barokními slavnostmi (ale také třeba festivalem soudobé a experimentální hudební tvorby Opera Schrattenbach taktéž v Olomouci). Premiéru měl v rámci loňského ročníku Smetanovy Litomyšle, letos sklidil úspěch na Janáčkově máji a Hudebních slavnostech Emy Destinnové. Ovšem Šporkovská hrobka v Hospitalu Kuks od půl deváté večer, to byl další rozměr navíc.
Tanečnice Adéla Srncová, samozřejmě též autorka choreografického konceptu, to vyjádřila na sociální síti takto: „Už jsem tančila mimo divadlo a taneční sál také v koncertních sálech, sportovních halách, tělocvičnách, na zámcích, hradech, nádvořích, náměstích, v galériích…ale vůbec poprvé jsem tančila v hrobce. Připomíná mi to jogíny a jogínky, kteří se na pohřebištích oddávají zpěvům, hudbě a tanci. I my se dnes snažili být živí a zcela v přítomnosti. V dokonalé akustice a atmosféře včetně netopýrů.“
Vedle Adély Srncové se na realizaci, mimochodem na pódiu pak založené na improvizaci, podíleli výteční instrumentalisté z oblasti jazzu, folklóru, vážné i experimentální hudby. Úpravu textu a kompoziční zpracování na motivy klávesových skladeb ze 14. až 16.století provedl Jaroslav Tůma, který hrál na varhanní pozitiv, cemballo, fisharmoniku a klavichord. Umělecký přednes (ze zvukového záznamu) náležel herci Jiřímu Somrovi, improvizace na cimbál a na zobcové flétny znamenitým způsobem rozehrál Jan Rokyta, na Panovu flétnu Liselotte Rokyta a na bicí nástroje Alan Vitouš. Režijně spolupracoval Jiří Srnec. Ano, ten, který se svým Černým divadlem sklízel úspěchy po celém světě. Á propos: Adéla Srncová je jeho dcera…
Scéna je navzdory jednoduchosti dokonalá, neboť obsahuje jen jedno křeslo a pak různé textilie, masky a objekty, s nimiž může Srncová doslova rozpoutat pohybové kreace neobyčejné výrazové síly. Milenecká i mateřská láska, vroucí city, vzdor, ponížení, pokora, vášeň, zoufalství…to všechno dokázala i v hrobce rozehrát do všech nuancí. Příběh, který vychází z drtivého příběhu incestu (matka a syn), ve kterém je i motiv Plaváčka apod., je složen z prologu, patnácti obrazů a epilogu. Životní putování budoucího papeže v Mannově pojetí nepostrádá pochopitelně středověké reálie, ale místy i laskavý humor, a dokonce také nadsázku v té nejlepší satirické tradici, což svým hlasem Somr dokázal vystihnout.
Kvarteto instrumentalistů pak celou uměleckou krmi učinilo vskutku vzrušující i pro hudebního recenzenta. Zpočátku jakoby se nemohla sladit hráčka na Panovu flétnu, ale možná to byl i záměr, neboť tato mírná disharmonie vlastně korespondovala s dějem. Tůma tentokrát použil cembalo jen jednou, ale o to více jsem se mohl kochat zvukem varhanního pozitivu a často moderně hraného klavichordu. Vitouš měl práce nějak méně, než jsem čekal, ale každé jeho zapojení bylo nesmírně funkční a kongeniální, přitom navýsost efektní. Došlo též na velký rámový buben, s nímž pak i tancovala Srncová. Pokud mám ale někoho vyzdvihnout, pak je to jednoznačně Rokyta; obvzláště jeho cimbálová hra je opravdu úžasná, bez folklórních kudrlinek či juchání, bez jakékoli výrazové falše. Cimbál se pod jeho rukama (a paličkama) měnil v úchvatné podloží dramatičnosti, z něhož vyrůstala sugestivita celého útvaru.
Těžko lze takový umělecký zážitek přiblížit slovy. Snad napoví obrazový záznam premiéry „Řehoře na skále“ – vnitřní prostor barokní kobky si budete ale muset přimyslet, stejně tak netopýry, třepetavé světlo svíček, chlad a vůbec to všechno na vlastní kůži…