Všichni jsou z nich na větvi, samé superlativy, filmaři se o ně perou…MIDI LIDI! Když jsem dostal za úkol recenzovat jejich nedávno vydané, v pořadí již čtvrté řadové album (nepočítaje v to soudtracky) pod vtipným názvem „Give Masterpiece A Chance“ (X Production), dost jsem se ošíval. Brněnská scéna byla a je vždycky zajímavá, ale pod označením elektro-underground si okamžitě vybavím spíše takové B4 ze severních Čech, ze sudetského městečka Nového Boru, a nikoliv právě Midi Lidi z velkého, obrovského Brna. V povodí potoka Šporky vzniká muzika, jaká na březích řeky Svratky (ale ani Vltavy či Labe) nemá konkurenci. A o tom jsem přesvědčen i nyní, i když musím uznat, že nové album Midi Lidi je vydařené…
Všechny písně jsou o něčem – poznamenávají v bookletu aktéři nahrávky. Ano, všech dvanáct příspěvků je po textové stránce velmi osobitých; poetismus se mísí s nonsensem, poezie s kýčem, a to záměrně. Pod zdánlivě profláklými slovy a slovními spojeními se skrývají hluboké myšlenky a mnohdy drásané (a drásavé) city, pod slupkou naivního humoru bobtnají boly, strachy a tužby. S hudební stránkou už je to ale pro recenzenta složitější. Kapela děkuje celé řadě lidí a inspirací; po přečtení některých jmen jsou mi její hudební východiska jasnější, ale nějak jsem čekal více. Jmenuji (podle mne) alespoň ty zásadní: Cabaret Voltaire, New Order, Pet Shop Boys, Yazoo, Neu!, Faith No More, The Cure… Petr Marek, ostřílený zpěvák, textař, skladatel a vůdčí duch souboru, společně s Prokopem Holoubkem, Tomášem Kelarem a ženským elementem Markétou Lisou obstarávají rozsáhlý zvukový instrumentář, včetně klávesových nástrojů, kytar, akustických i elektrických bicích, softwaru Ableton Live, perkusí, nejrůznější elektroniky a také naturálních zdrojů (sklenice, kapky vody, prdy atd.). Ve většině skladeb ale osobitost aranží zůstala někde na půli cesty. Škoda. Přesto patří toto album (kromě CD je k mání též na 2LP s dvěma bonusovými písněmi!) k tomu nejlepšímu, co se letos na česko-moravské scéně elektronických odnoží popu a rocku urodilo. Přispěla k tomu i špičková zvuková úroveň nahrávky, jak už tomu bývá v případě Ondřeje Ježka a studia jáMOR samozřejmostí…
Hudební průměr čiší z poloviny písňové kolekce; ovšem texty udržují laťku přece jenom o kousek výše – např. „…snad něco příště vzájemné/strachy jednou společné/plavky skoro zbytečné/všechno další skutečné…“ („Koupaliště tajemné“) či „…někdo se má/ale neví že se má!“ („Pokec s tátou“). Ovšem ta druhá polovina je zářným příkladem symbiózy textu s hudbou; často kolovrátkový rytmus a chytlavá repetitivní melodie jsou obaleny, zahuštěny, prostoupeny aranžérskými fígly a jedinečnými nápady. Hned úvodní „Tak už se zachraň“ navozuje chuť poslouchat dál a nevzdávat to, i když moment překvapení v následujících pěti položkách jaksi nepřichází (a nezachraňuje to ani recitace hostujícího Mardoši z Tata Bojs v písni „Ten bonbon“). Ale pak už si posluchač (já určitě) pochutnává. Tedy s výjimkou předposledního tracku „Prosím, kam?“, kde už je elektronický beat příliš techno, a tudíž nepřekvapivý, byť závěr obstarají ptáci. Nápaditá, tvárná elektronika se skví v nejdelší položce alba, skladbě „Duch“ (7:46); ozvláštněna je indickými chutěmi, minimalistickým spodním proudem, zvukově bujarými kytarami a´la Faith No More a hlasem navigátora v závěru. Píseň „Lux“ sice nezapře výrazné hitové ambice, ale zdobí jej výtečně frázovaný text s mocným obsahem („…tak už si ukliďme/ten duševní bordýlek/vezmeme Lux/a budeme sát…“) a klávesové sólo hostujícího Romana Holého ve stylu Józefa Skrzeka (S.B.B.). Elektro-popová, šest a půl minuty trvající pecka „Žižla“ s hutným textem („…nejdřív to posuď/přijď tomu na chuť/pak teprv osud/osud až pocuď!“) postupně nabývá na výrazové i dynamické intenzitě, až opravdu mocně vygraduje, že by se za to nemuseli stydět ani The Young Gods! „Ohýnek“ zní pro změnu tak trochu jako Depeche Mode, s nápaditými kytarovými vyhrávkami, s chytlavým a barevným zvukem („…anebo trp/anebo smrt/umělej krb.“). Album uzavírá chytlavě minimalistická, elektronicky i akusticky smíšená skladba „Pojď ven!“ (6:41) s textem úderným jako rány pěstí… “Oblak!/Čmelák!/Květák!/Světák!“
To jsou noví Midi Lidi!