Před rokem jsem tady recenzoval album „The Soul Jazz Beat vol.1“, pod nímž je podepsán TELMO FERNANDEZ ORGAN TRIO feat. PHIL WILKINSON. Nyní se objevilo pokračování, album „The Soul Jazz Beat vol.2“, jež vyšlo na madridském labelu Sweet Records. Na něm galícijského kytaristu Fernandeze a britského varhaníka Wilkinsona tentokrát na bicí doprovází Caspar St.Charles. Nahrávka z prosince loňského roku opět přináší uvolněnou live session a´la Blue Note, plnou sytých groovů a výtečných instrumentálních výkonů.
Více než 56 minut trvající kytarová a varhanní jízda obsahuje nejen šestici osvědčených funky-soulových pecek ze 60. a 70.let, ale též po dvou autorských vkladech Fernandeze a Wilkinsona. Kytaristovy skladby („Chicken Fingers“ a „Pot Pie“) i varhaníkovy („3 Pesos“ a „Vagabond Blues“) nezůstávají co do chytlavosti motivů a riffů nijak pozadu za žánrovými skvosty z minulosti a nepostrádají též bluesový feeling, který se pak v sólových chorusech projevuje naplno. Závěrečný track „Vagabond Blues“ je vůbec výjimečným kusem, neboť jeho stavba je již složitější, propracovanější, mnohotvárnější; domnívám se, že tudy vede cesta dál…
Protože, a to je třeba přiznat, aniž bych tím chtěl snižovat kvalitu tohoto alba, současné coververze málokdy překonají originály, byť jsou zahrány sebelépe. Protože v úrovni nahrávací techniky, respektive ve zvukové dokonalosti, není zakopán pes přitažlivosti raného funky-jazzu. Groovy lze zahrát ještě zběsileji či hutněji, ale přesto tomu bude cosi chybět; a to cosi je jedinečnost doby, v níž se tahle hudba zrodila. Totiž květinově naivní esprit volnosti a bezbřehého mládí je dnes již passé, byť existují snahy onen ztracený ráj (který ale, přiznejme si, nakonec stejně skončil v pekle) oživit…
Jako příklad uvedu skladbu Hugha Masakely z roku 1967 „Son Of Ice Bag“. Mám ji naposlouchanou díky Lonniemu Smithovi, který ji o rok později zařadil na své album „Think!“ (samozřejmě na Blue Note). A kdykoli si ji pustím, běhá mi mráz po těle při tom neskutečně silném napětí onoho přelomu mezi stěžejním riffem a základním motivem; nová verze to napětí prostě nemá. Aniž bych tím ale snižoval výtečnou hru tria…
Ano, „Dvojka“ je stejně výborná jako „Jednička“, je toho tady k poslouchání přehršel a v žádném případě vás ani na okamžik neuvrhne do nudy. Hned v úvodu vás strhnou groovy „I Can´t Get Satisfied“ legendárního Jacka McDuffa (1967), následuje vzrušující soulovka „Onsaya Joy“ Richarda „Groove“ Holmese (1975), nabluesovělá skladba Roye Brookse „The Free Slave“ (1972), vskutku chytlavá hitovka „The Scorpion“ Leona Spencera (1970), ve které vystřihne sólo i bubeník, a konečně výborně gradovaná instrumentální verze rané soulové písně Stevieho Wondera „Uptight“ (1966).
Ale jak už jsem naznačil, pro další pokračování řady „Soul Jazz Beat“ by bylo dobré přijít s něčím rafinovanějším…