Díky vydavatelství Hevhetia vyšlo nedávno vskutku pozoruhodné album „Unseen“, jež představuje jedno z nejlepších debutových alb, jaké jsem měl tu čest dosud recenzovat! Natočilo jej SZYMON MIKA TRIO, to znamená trio mladého polského kytaristy (roč.91), který se tady představil i jako výtečný skladatel (z osmi skladeb je pět autorských, tři jsou standardy).
Navzdory svému mládí je Szymon Mika vyhledávaným kytaristou, jenž ozdobil např. nedávno vydané album „Storytelling“ zpěvačky Idy Zalewske (viz.recenze) a o jehož umění se pochvalně vyjádřily osobnosti jazzové kytary jako Peter Bernstein, Mike Stern či John Abercrombie! V triu ho doplňuje kontrabasista Max Mucha (hraje třeba v česko-polské formaci Inner Spaces a nyní žije v Berlíně) a o generaci starší izraelský bubeník Ziv Ravitz, od roku 2000 etablovaný na newyorské scéně, spoluhráč Lee Konitze a Avishaie Cohena, nynější člen Shai Maestro Tria. A výkon všech tří protagonistů je vskutku excelentní!
Album je uvozeno dvojí verzí titulní skladby „Unseen“. Úvodní je více rozvolněné a pomalejší, finálový track pak představuje jazz-rockovou jízdu s až frippovským závěrem. Osmiminutová „Black Sezame“ se svou lyrickou silou blíží skandinávskému jazzovému výrazu plným sytých basových riffů, ševelivých bicích, kytarového ostinata a sól kontrabasu a kytary, jež do hloubky propracovávají lyrické téma. Následují dva standardy, které odhalují další podoby jedinečného triového vyjádření. Slavná Komedova filmová kompozice „Rosemary´s Lullaby“ (z filmu „Rosemary má děťátko“ Romana Polanského z roku 1968) je patřičně zneklidňující a náladově proměnlivá, s houstnoucím napětím a gradací, po níž následuje zvolnění a kontrabasové sólo; Mikovo trio umně ozvláštňuje kompoziční strukturu, čímž se blíží složitosti filmového obrazu. Letitý hit Cole Portera „Everything I Love“ je zprvu pojímán tradičně, ovšem téma je rozvíjeno nikoli swingově, ale současnějšími prostředky, vesměs hard-bopově. Nejdelší (a podle mého názoru nejlepší) skladbou alba je více než desetiminutová „Dorf“, v níž je rozpuštěno snad všechno, co má mít moderní jazz: dramatičnost, zaujetí, instrumentální vyhrávky i sóla, jež plynoucí hudební tok obohacují, nikoli pouze šperkují, a nechybí ani taneční nálada, snad valčík, snad polka, a všechno je to zahaleno v příjemném mračnu tajemna, tvůrčího tajemství… Pouze sólová kytara pak vyzpívá melancholii balady „Where Do We Go“, aby pak kytara za pomoci bicích udeřila šťavnatou nekomplikovaností v hardbopovce Clifforda Browna „Daahoud“, oholené tak až na kost. Poté již trio opět kouzlí v neobyčejně hutné baladě „Bittersweet“; je až neuvěřitelné, jaký tlak dokáží tito tři muzikanti společně vyvinout v pomalé skladbě! Kytara se brání zbytečnému preludování a jde tématu nemilosrdně po páteři, rytmika je tvárná, přičemž bicí doslova vystřelují, takže až drtivou naléhavost ještě více umocňují…
Jednou větou řečeno: Album „Unseen“ rovná se jazzový skvost!
