Pianistu Petra Beneše známe z alb Libora Šmoldase, Jazz Efterrätt a Bigbandu sv.Blažeje. V srpnu 2013 založil vlastní soubor PETR BENEŠ QUARTET a nyní vyšlo vlastním nákladem debutové album, nazvané jednoduše „PBQ+1“.
Více než 67 minut stopáže alba obsahuje tucet výhradně Benešových kompozic. „Preferuji interpretaci vlastní hudby, protože to je jediná věc, která může kapelu vyčlenit ze šedi průměrného uskupení, která hrají jen jazzové standardy, byť v sebelepších úpravách,“ vyjádřil se Petr Beneš. O to více jsem byl zvědav, jak se jeho kvartetu povedlo se z toho jazzového průměru vymanit. A moje srdce (a uši) recenzentovy zaplesaly radostí! To album je vynikající…
Samozřejmě, sestava kvarteta je vskutku špičková: vedle Petra Beneše jej tvoří Ondřej Štveráček (tenorsax), Tomáš Baroš (kontrabas) a Marek Urbánek, sice teprve dvaadvacetiletý bubeník, ale natolik neobyčejný talent, že již dnes patří k nejvytíženějším hráčům. A pod oním +1 se neskrývá nikdo jiný, než trumpetista a asi náš nejlepší křídlovkář Miroslav Hloucal. Ovšem mohli bychom klidně čekat vesměs perfektně zahraný, energický, ale přesto již tolikrát slyšený hard-bop, jenž nenudí a nikdy nezklame. Jenže tahle deska je nejen muzikantsky strhující, ale především kompozičně velmi neotřelá, šťavnatá a v mnohém navýsost mile překvapivá. Často mají skladby dvě či více tváří, mnohé končí po kratičké pauze zcela jinak (člověk čeká další track, ale ouha), přesto kongeniálně, v širší či dokonce podprahové souvislosti. Již „Intro“, necelou minutu trvající, leccos napovídá svojí rozvolněností, svobodomyslností. Hard-bopová jízda v následující „Rachel´s Children“, typickém otvíráku, kde se v sólech blýsknou všichni aktéři, takže posluchač okamžitě ví, s kým má tu čest, je ukončena výrazným motivem ze sekaných frází. „Sarah Is Watching Me“, nejdelší kompozice alba (9:11), je sycena coltraneovským zvukem a frázovaním, protipólem je tu ale elektrické piano, takže tu vzniká jisté pnutí. Nervní rytmika umocňuje gradující sóla trubky a tenora, ale výraz kvinteta je v závěru náhle hozen do jazz-rocku, navíc s free-jazzovým odérem. Lyričtější „My Little Ruth…“ má opravdu až dětsky hravou stavbu, plnou změn nálad, ale nikoli infantilních, naopak! A na ni navazuje „…and Little Rachel“, formou rozvolněnější, ale zároveň rozvážnější. A pak už to zase jede – „Going On a Trip“, řízná bopovka, s náznaky úderných groovů vespod, s dravou trubkou a neméně hutným tenorem, s prvním, samozřejmě excelentním (jak je u Baroše již pravidlem) kontrabasovým sólem. A opět překvapivý konec: monkovsky sólující klavír. Jakoby rozklížený závěr korunuje také hard-bopovou baladu „Margin“. V klasičtěji pojaté „Canadian Embassy“ si zase můžete vychutnat parádní sólo na bicí. Vliv raných nahrávek Donna Cherryho s Ornettem Colemanem zdobí „Walking Around“, poté se nechte unášet „Blues In the Lesson“, kdy po pauzičce vytane vřelý tón Štveráčkova tenora, evokující legendárního Bena Webstera. Následující pecka „Unusual Neighbourhood“ je sycena nafunkovělými groovy s el.pianem a řezanými sazbami dechů, přičemž ale sóla kontrabasu a akustického piana mají až bluesový feeling; v závěru se kompozice opět značně rozvolní. Finále alba obstarává „Rhythm Changes In the Lesson“ v duchu druhého Davisova kvintetu, se sóly všech protagonistů, jež nepostrádají patřičný šmrnc.
Tak to se povedlo!
