Počátkem 70.let se ve Spojených státech zrodil nový hudební směr, jenž mísí prvky jazzu, folku, bluegrassu a etnické hudby, přičemž se používají výhradně akustické nástroje – New Acoustic Music. Mezi jeho věrozvěsty patřili Leo Kottke, Tim Ware, Tony Rice, Mike Marshall či Béla Fleck; posledně jmenovaný banjista ovlivnil také bluegrass, a to tím, že jeho fúzí s rockem a jazzem vytvořil tzv. newgrass; na jazzovém poli uspěl se svou kapelou The Flecktones i spoluprací s pianistou Chickem Coreou. Pokud se některý banjista u nás spojí s jazzovými muzikanty, nemůže se Fleckově vlivu vyhnout; přesto LUBOŠ MALINA hraje společně s kontrabasistou TOMÁŠEM LIŠKOU a pianistou MICHALEM NEJTKEM v projektu „Fragile Bliss“ jedinečnou a originální akustickou hudbu. Album, jak jsme vás již informovali, vydal label Animal Music…
Již na konci osmdesátých let rozkvetl tento žánr také v Čechách, a to díky tzv. Mezinárodnímu sdružení pro novou akustickou hudbu, jehož klíčovými protagonisty byli pianista Martin Kratochvíl, kytarista Tony Ackerman, perkusista Imran Musa Zangi a violoncellista Vojtěch Havel. Havel pak se saxofonistou Václavem Bratrychem a perkusistou i vibrafonistou Petrem Chloubou založil Trijo; v něm hostoval pianista Miroslav Pudlák, dnes přední skladatel a interpret soudobé vážné hudby. Stejnou roli má i Michal Nejtek. A to není jediný styčný bod mezi Novou akustickou hudbou před třemi desítkami let a současnou formací Malina, Liška, Nejtek. I na novém projektu se podílí perkusista, respektive bubeník; je jím Kamil Slezák (působí nejen v jazzových formacích, ale také ve Druhé trávě Roberta Křesťana), který hostuje ve čtyřech skladbách z deseti. Ale každopádně zní na albu „Fragile Bliss“ mnohem eklektičtější směs jazzu, vážné hudby a world-music, protože jeho protagonisté čerpají z bohatších zdrojů než jejich předchůdci.
Luboš Malina mne tady překvapuje nejvíc. Jeho hra na banjo je nesmírně vynalézavá, odpoutaná od jakýchkoli klišé, je nepředvídatelná a dalo by se říci, že i dobrodružná, opravdu hledačská. Třeba v kompozici „Helva Moon“ evokuje jeho banjo spíše nějaký orientální drnkací nástroj, v titulní skladbě vystřihne parádní jazzové sólo, nádherná jsou jeho antré („Metuje“ a „Song For Béla“, jež také sám napsal). Dokáže ale zahrát i na flétny – v „Conjuction Venus“ navozuje etnicky hutnou náladu užitím turecko-balkánského nástroje kaval, v závěrečné skladbě „Cestou k jaru“ zazní whistle, irská flétna. Tomáš Liška je se svým kontrabasem patřičně slyšet též, ale nijak nevybočuje ze svého standardu, byť je doma prakticky ve všech žánrech. Ovšem jeho autorský podíl na repertoáru je zásadní – zkomponoval šest skladeb a na jedné se ještě podílel! A trojlístek kratších kompozic „Uvidíme“ dokládá naplno jeho smysl pro okouzlující, romantickou, jímavou, křehkou a vzletnou melodii a emocionálně, výrazově i barevně bohatou stavbu hudební materie; v „Uvidíme I.“ je patrná dokonce inspirace renesančně loutnovým zvukem. Michal Nejtek je jako jako hráč i autor (zkomponoval tutulní „Fragile Bliss“) neobyčejně ukázněný, ctí melodii, jemné barvy a výrazivo, jeho sóla jsou značně jazzová, ale nijak vypjatá a zahlcená expresivitou, přesto navzdory jisté přehlednosti netrpí předvídatelností a prázdnými tóny. Jeho piano dokáže i perlit jako tekoucí voda („Metuje“), v doprovodu je v pravý okamžik minimalisticky repetetivní a zahušťuje tak rytmický základ (patrné je to například hned v úvodní „In Delphi“).
Moc příjemně se to CD poslouchá a s každým novým poslechem vytanou další, nové nuance v aranžích či instrumentálních výkonech všech tří aktérů…
Tak to se vám povedlo, pánové!