FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ svým koncertem 11.února uctila památku obětem bitvy u Hradce Králové, jež se odehrála v roce 1866; pruská armáda zde rozdrtila rakousko-saská vojska a počtem nasazených vojáků se stala největší bitvou na našem území. A nebyl to koncert ledajaký. Výběr děl byl přizpůsoben válečné atmosféře; ale nikoli tématikou skladeb, ale jejich strukturou.„Dramaturgie koncertu a výběr skladeb byly zvoleny tak, aby byl posluchač opravdu vtažen do atmosféry bojů a krveprolití. S následným odpuštěním…“, řekl k tomu Pavel Jakub Sršeň z Fiharmonie.
A tak v úvodu večera zazněla pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera šestnáctiminutová kompozice „La Sindone“, již na objednávku turínského festivalu soudobé hudby Settembre Musica u příležitosti Zimních olympijských her v Turíně v roce 2006 napsal estonský skladatel Arvo Pärt. Idea skladby se vztahuje k tzv.turínskému plátnu, kterým bylo údajně zahaleno umučené tělo Ježíše Krista a bylo objeveno právě v Turíně roku 1578. Filharmonie citlivě pracovala s dynamikou a odstíněním jakýchsi útržků motivů, v nichž bylo možné rozeznat inspirace ranou křesťanskou polyfonií či gregoriánským chorálem. Po rytmické stránce docházelo k záměrnému zpožďování, takže vznikalo vnitřní pnutí i v tišších pasážích. Závěrečný výbuch emoce pak vyzněl o to sugestivněji. A protože skladba je postavena na kompletních smyčcích, dvou žesťových hráčích (trubka, trombón) a čtyřech perkusistech, opět se prokázaly nesporné kvality královéhradeckého tělesa; zvláště u smyčců byl patrný další krok k dokonalosti…
Filharmonici se výtečně zhostili také „Houslového koncertu“ amerického minimalisty Philipa Glasse z roku 1987. Skladatel ho psal s myšlenkami na svého zemřelého otce; chtěl napsat hudbu, která by se jeho otci líbila. Ten nebyl hudebně vzdělán a na tvorbu svého syna se díval spíše s despektem. A tak vznikla tato třívětá orchestrální kompozice, jež sice využívá minimalistických postupů, ale je vstřícnější a příliš nezahlcená rytmickými a motivistickými repeticemi, tudíž zaznamenává jistý vývoj. Ten má na svědomí sólový part houslí, v tomto případě v podání koncertního mistra České filharmonie Josefa Špačka, patrně nejlepšího houslisty své generace u nás (roč.86). Zatímco třeba Gidon Kremer či Adele Anthony byli v tomto téměř půlhodinovém díle slyšet více, Špaček podle mého názoru lépe vystihl skladatelův záměr, byť na úkor sólisty. V první větě je na tom s orchestrem nerozhodně, individualita a kolektiv se doplňují; v prostřední pomalé větě sólista svými houslemi doslova zpívá, a to téměř kantilénově, jakoby se nad orchestrem vznášel; v závěrečné větě, samozřejmě vygradované, těleso zcela pohltí sólistu a ten se stane součástí celku bez individualistických tendencí. A o tom je také minimalismus. A o tom je též vztah mezi otcem a synem, mezi umělcem a posluchačem, mezi životem a smrtí…
Ve druhé polovině večera zazněla v plné síle „Symfonie č.4 e-moll op.98“, kterou zkomponoval v roce 1884 jako svou poslední symfonii německý velikán Johannes Brahms, mimochodem velký obdivovatel Antonína Dvořáka („Dvořákova témata pro vedlejší myšlenky by mně docela stačila i na myšlenky hlavní…“). Sice se tvrdí, že tato čtyřvětá kompozice nemá žádný program, přesto vzrušuje některými svými znaky, jako např.v první větě nekonvenčním až protikonvenčním řešením tématického kontrastu, což vyvolalo obdiv i takového novátora, jakým byl Arnold Schönberg. A všiml si toho i varhaník Rick Wakeman, když použil jednu část z této symfonie do skladby „Cans And Brahms“ art-rockových Yes (album „Fragile“ z roku 1971). Jak uvedl Lukáš Hurník ve své přednášce před koncertem, Brahms dokáže posluchače jakoby ukolébat, dostane ho do slastně bezstarostného stavu, a pak náhle udeří plnou silou. Filharmonie Hradec Králové tyto kontrasty přímo modelovala, žestě je doslova soustružily, a to v každé větě; v té závěrečné pak s opravdovým válečným hřmotem. Jako v boji: chvíle klidu, vydechnutí, ba dokonce spočinutí střídají bojová vřava, šrapnely, gejzíry země a krve…
Dechberoucí výkon!