Jak už zde bylo avízováno, LUBOŠ SOUKUP vydal nové album, a to pod hlavičkou jeho souboru POINTS SEPTET. Obsahuje plný tucet koncertně prověřených autorských kompozic, vznikajících částečně formou lídrem řízené improvizace. Tedy jedinečná podoba výsostně avantgardního jazzu, jakého je v našich luzích a hájích jako šafránu. Však jej Soukup nasál při svém studiu a hraní v dánské metropoli, kde bují opravdu životaschopná improvisingová a free-jazzová scéna. Navíc také na albu „Luboš Soukup & Points Septet“, které vyšlo na značce Animal Music, spolu s lídrem (tenorsax, klarinet) hraje vskutku reprezentativní sestava česko-slovenských jazzových instrumentalistů: Oskar Török (trubka, křídlovka), Petr Kalfus (sopransax, altsax), Marcel Bárta (basklarinet, tenorsax), Jan Jirucha (trombón), Jaromír Honzák (kontrabas) a Tomáš Hobzek (bicí)…
Pětapadesátiminutové album otevírá témbrově bohatá miniatura „Black Monolith“. Vůbec témbrové souzvuky a propletence na této studiové nahrávce vyznívají ještě lahodněji a bohatěji než naživo, což je případ dalších kompozic, zvláště těch, jež jsou z takové materie vystavěny – jde především o řadu „VZ“ (čtyři části, jež prostupují celým albem) a závěrečnou skladbu „Choral“, která je navíc nesmírně vznosná, umocněná kontrabasovým partem 
hraným smyčcem. Často dechy tvoří táhlé souzvučné tóny, evokující ambientní dronovou hudbu, které ve studiu jednoduše znějí lépe než na koncertním pódiu. Témrové plochy s vypjatějším jazzovým polyrytmem pak ansámbl kombinuje v mistrně vystavěné, sugestivní, pravoslavnými zpěvy a lidovou hudbou inspirované skladbě „Gruzie“; pozoruhodné je tu též jímavé kontrabasové sólo. Ale to neznamená, že na tomto studiovém albu chybí ona příslovečná free-jazzová energie, jíž jsou koncerty septetu nabity! Hned ve druhém tracku „Ještěrka“ bicí burácí, svižné riffy a sazby vás rozdovádí, erupce klarinetu a pitvořivě chlapské sólo trombónu vás pak dorazí. Naopak „Léto 1985“ vás oblaží rozjuchaným soundem neworleánského pouličního brass-bandu, v „Rhythm“ zaútočí s plnou vervou free-jazz, včetně opět excelentního trombónového sóla, také trubka dá o sobě patřičně vědět, stejně tak gradující sazby všech dechových nástrojů a hutná rytmika. Kompozici „Alegría“ je opravdu radost poslouchat, je to oslava jazzu, evokující stejnojmenné Shorterovo dílo, kde nechybí výtečné sopránsaxofonové sólo, střídavé hlasy klarinetů a trombónu, rytmické a výrazové změny, proměnlivá dynamika, gradace přes hispánské názvuky až k bigbandově znějícímu finále a´la Gil Evans. A konečně „WTF“ je vskutku expresivní, zprvu značně rozvolněný, posléze drtivě houstnoucí hudební proud, v němž se náruživě tře free-jazzový existencialismus s hardbopovým tahem a brass-bandovým uličnictvím. A sóla sopránky, basklarinetu a tenora berou dech…
Hodně vyzrálé album toho nejsoučasnějšího jazzu!
