Na počátku tohoto roku jsem tady s nadšením recenzoval sólové album Najponka „A Child Is Born“, když na sklonku téhož roku mohu poslouchat a zhodnotit jeho zbrusu novou nahrávku, tentokráte triovou. A CD „FINAL TOUCH OF JAZZ“ tria NAJPONK & GEORGE MRAZ & MATT FISHWICK, jež vyšlo opět na značce Animal Music, se přiřadilo k tomu nejlepšímu, co se v našich jazzových luzích a hájích letos urodilo…
Najponk již s Čechoameričanem Mrazem nahrával („Night Lights“ – 2009); koneckonců mu vděčí za svůj profesionální návrat k jazzovému piánu, když si ho slavný kontrabasista doslova vyžádal k natáčení desky a Najponk v té době demonstrativně nosil v luxusním hotelu hostům kufry. S předním britským bubeníkem Fishwickem také natočil desku („The Real Deal“ v roce 2012), ale takhle s oběma hvězdami světového jazzu je to na „Final Touch Of Jazz“ poprvé.
Jedenáct tracků na osmapadesátiminutovém disku představuje reprezentativní kolekci swingových a moderních jazzových standardů. Otevírá i uzavírá ji dvojí interpretace Monkovy skladby „Hackensack“ z roku 1954; v obou případech Najponk doslova hýří šťavnatým frázováním, bluesovou emocionalitou a elastickým výrazem, v němž se slilo všechno to nejlepší, co dal jazzu klavír; ostatně závěrečný take 2 věnoval svému otci, díky jehož rozsáhlé sbírce jazzových desek propadl jazzovému klavíru už jako desetiletý. Rytmika je neochvějná, hutná, oba vystřihnou osvěžující sóla, což se opakuje prakticky v každé skladbě; přitom je každé sólo jedinečné, neopakovatelné (a neopakující se), nerozředěné, na plné pecky! Především Mraz hraje s neuvěřitelným tahem a energií, aniž by ztratil svůj charakteristicky oblý, melodicky nosný, přitom hutný tón. Obdobně plnokrevná a svižná jízda čeká patřičně naladěného posluchače v „Minority“, což je pecka, již pro Clifforda Browna napsal v roce 1953 altsaxofonista Gigi Gryce, a především hned v následující „Comin´Home Baby“ Bena Tuckera (původně rok 1961, skladbu pak později proslavil Herbie Mann), v níž v chytlavých groovech a výrazném riffovitém motivu s bluesovým feelingem trio doslova exceluje, přičemž Mraz zahraje jeden ze svých nejlepších chorusů. A jízda nekončí! „Third Plane“ fenomenálního basáka Rona Cartera (v roce 1977 ji premiéroval s Herbiem Hancockem a Tonym Williamsem) je navíc postavena na latino-jazzovém spodku, tepajícím, svěžím, vášnivém. Poté opět bluesově emotivní tah ve skladbě „Sam Pack“ Milta Jacksona z jeho legendární desky s Wesem Montgomerym „Bags Meets Wes“ (1962) – zpočátku tvrdí hlavní roli basa, pak se trio rozjede naplno; piano perlí a kouzlí, bubeník vystřihne excelentní sólo. A až pak přijde balada, původně písňový standard z roku 1934 „For All We Know“, nejdříve v triové verzi, poté i jako track č.9 ve zkrácené verzi jen pro sólový klavír; v obou podobách je umocněna písňová, notně melancholická melodičnost. Trio sáhlo i do hluboké jazzové minulosti – „After You´ve Gone“ pochází z roku 1918, z pianistů ji později proslavil Art Tatum (1953); zpočátku je dosti patrný ragtimový základ, od něhož se ale aktéři odpíchli k výtečnému swingu s dechberoucím kontrabasovým partem. Strhující swingovou jízdu předvádí trio též v „Kelly Blue“ Wyntona Kellyho (1959); prostě Najponkův timing nemá u nás konkurenci, a navíc i v nejhbitějších pasážích zachovává bluesové cítění, což je vlastní především černým pianistům z kolébky jazzu; u Evropana jde o výjimečnost! Najponk je na desce zastoupen i autorsky, byť pouze jednou – „For All Swingin´Cats/Don´t Forget Lester Young“ je poctou jmenovanému saxofonistovi, která je záležitostí především kongeniálního dialogu piana a kontrabasu…
Tahle deska je bezpochyby žhavým kandidátem na jazzové Album roku!