Třetí festivalový koncert HUDEBNÍHO FÓRA 10.listopadu byl ve znamení tří kompozic pro orchestr a sólový nástroj; v slušně zaplněném sále hradecké Filharmonie tentokrát kralovala Janáčkova filharmonie Ostrava s dirigentem Stanislavem Vavřínkem a tři hvězdní instrumentalisté: švýcarský flétnista Kaspar Zehnder, hobojista Vilém Veverka a klarinetista Karel Dohnal.
Hned v první skladbě večera jsme byli svědky znamenitého výkonu všech aktérů na pódiu; německý skladatel Jörg Widmann (roč.73) napsal v roce 2011 navzdory svému nástrojovému zaměření (klarinet) skladbu pro flétnu – však se jmenuje „Flûte en suite” (pro flétnu a orchestrální skupiny). Flétna zde opravdu hraje prim, téměř neumlkne, a pokud ano, ozvou se flétny z orchestru; mnohdy společně vystoupají až do stratosférických výšin. Orchestr nehraje v podstatě celý naráz, vždy se k sólovému nástroji přidává určitá sekce. Zní to proto mnohdy více komorně, což odpovídá ústřední inspiraci díla – Bachovým suitám (zazní třeba stěžejní motiv ze Suity č.2 h moll). Zároveň tak zaujme i útržkovitě pojaté basso continuo, jež ostravské těleso dokázalo zahrát s bravurou. Ostatně Janáčkova filharmonie, jako už tradičně pod Vavřínkovou taktovkou, podala plnokrevný výkon, čímž obtížné soudobé kompozici vtiskla nejen hutnost a vypjatost, ale též přirozenou zvukovou lehkost. Dynamické, barevné i výrazové kontrasty mezi bravurní sólovou flétnou a všemi orchestrálními skupinami tak hnaly kypící hudební tok kupředu a když filharmonie občas zněla díky odsekávaným sazbám či zvukové barvě sekcí dechových nástrojů jako moderní jazzový bigband (např. Dona Ellise), bralo to dech!
Hobojový koncert „Extase“ zkomponoval čtyřiašedesátiletý čínský skladatel Qigang Chen (avšak od roku 1992 francouzský státní občan) před 20 lety a dodnes patří k prubířským kamenům pro interprety moderního hobojového repertoáru ve spojení s orchestrem. Emocemi překypující dílo napsal Chen na památku přítele, s nímž studoval v Paříži (mimochodem u Messiaena) a který zemřel ve věku pouhých dvaatřiceti let. Vilém Veverka zahrál vskutku fenomenálně! Ta extáze totiž není přetavena jen do strhujících kadencí ostinátního charakteru (i když o rychlé pasáže, hlavně ve druhé půli, tady není nouze), ale naopak – v hutnosti a délce nepřerušovaného hobojového tónu, jenž nabývá mnohdy až neuvěřitelné síly, a často opravdu až na hranici hratelnosti! Přitom ale skladba zachovává onu vzrušující, cizokrajnou příchuť; občas se i vyloupne motiv jakési staré čínské lidové písně. Tentokrát již ovace publika vybuchly ve stoje – zaslouženě!
Předchozí díly:
HUDEBNÍ FÓRUM HRADEC KRÁLOVÉ I. – NEKLID Z NEUCHOPITELNOSTI
HUDEBNÍ FÓRUM HRADEC KRÁLOVÉ II. – CESTA DO BAROKA A ZASE ZPÁTKY A DÁL…
Po přestáce byla na programu už jen jediná skladba – Klarinetový koncert „Peacock Tales“ (Co vyprávěl páv) švédského autora Anderse Hillborga (roč.54). Toto provedení bylo očekáváno obvzlášť netrpělivě, neboť jeden z našich nejlepších klarinetistů, Karel Dohnal, rozšířil interpretaci sólového partu o pohybovou složku, vyjadřující pohyby a prožitky páva (samozřejmě v symbolické rovině, jde o uchopení osudu člověka). Již od léta tento navýsost hudebně-dramatický útvar doslova dřel, a to za pomoci choreografa Romana Horáka a scénografky Jitky Pospíšilové. Dlužno dodat, že Dohnal již v nedávné minulosti dokázal takto ztvárnit pětačtyřicetiminutovou Stockhausenovu skladbu „Harlekýn“ (pro sólový klarinet)! Premiéra pavího vystoupení se mu povedla vskutku na jedničku. Bylo to výsostné hudební divadlo, při kterém se mi střídavě tajil dech a běhal mráz po zádech. Divadlo vlastně nikoli syntetické, ale umělecky komplexní, ačkoliv nezaznělo jediné slovo. Sólista měl i poměrně dost prostoru pro hudební improvizaci (dokonce zazněl i motiv ze Smetanovy „Vltavy“), ovšem orchestr všechny experimentální prvky spojoval s přehledem a s obrovským nasazením. V této souvislosti musím vyzdvihnout dirigenta Vavřínka, který se v takto náročné partituře (i mimo ni) pohyboval jako štika ve vodě. A voda to byla místy pořádně zvířená! V celém díle se odehraje vše, co kdy člověk zažil – radost, hru, lásku, mámení, svádění, vychloubání, vztek, strach, boj o život, kapitulaci, opilost, triumf…Zároveň jde o dialog interpreta se svým nástrojem, mnohdy vyhrocený spor či dokonce souboj na život a na smrt, stejně tak o podobně složitý vztah sólisty a orchestru. Janáčkova filharmonie chvílemi evokovala vznešený, přitom robustní zvuk varhan, nebo se naopak rozdováděla s jazzovým odpichem či dosáhla až nekompromisního rytmu ve stylu techno!
Koncert vyvrcholil dlouhotrvajícím standing ovation…