Druhý koncert královéhradeckého HUDEBNÍHO FÓRA v pátek 6.listopadu se vyznačoval jedinečnou dramaturgií; opravdu jsem dlouho nezažil ono zvláštní posluchačské rozpoložení (dokonce až místy extatické) z tak vyzrálé jednotící filozofie – nešlo totiž o pozvolnou gradaci, kdy méně vypjatou skladbu střídá energičtější a tu ještě vypjatější, ale o vzácně vyrovnanou čtveřici skladeb ve jménu spojení historické hudby, vyznačující se duchovními myšlenkami, s hudbou soudobou, navýsost experimentující s formami, tonalitou a zvukem. Takové splynutí kořenů naší moderní civilizace s postmoderními myšlenkami jasně odhaluje životaschopnost soudobé hudby, pokud se ale naplno neodstřihne právě od tradice (především duchovní). A když pak k tomu připočtu fakt, že Symfonický orchestr hl.m.Prahy FOK (a pod taktovkou jinak šéfdirigenta Filharmonie Hradec Králové Andrease Sebastiana Weisera) podal výtečný, naplno prožitý výkon, byl jsem zcela nadšen, uhranut, okouzlen. A ačkoliv byl tentokrát sál poloprázdný (což prostě nechápu), byla reakce publika živější a vřelejší než v případě zcela zaplněného zahajovacího koncertu…evidentně tito posluchači přišli cíleně na soudobku.
Než začal koncert, pociťoval jsem dost neodbytně zklamání z toho, že z programu vypadla z důvodu zdravotní indispozice sólistky, houslistky Martiny Bačové, nádherná kompozice Bretta Deana „The Lost Art of Letter Writing“. Jenže dramaturgie zařadila místo ní jasnozřivě dvě skladby, jež se nakonec ukázaly být více než rovnocennou náhradou. Ty zazněly v první půli večera. V úvodu to byla „Word for Word“ (Doslovně), kterou v roce 2011 zkomponoval americký skladatel Ted Hearne (roč.82). Ten s využitím computerových postupů, přitom s velmi vzácným nadhledem a humorem, rozebral povědomé symfonické kusy z 19.století (a také nějakého toho Mozarta). Jednotlivé střípky pak zkopíroval, mnohdy rozložil či jinak upravil, a ty pak vkládal do partitury formou pokus-omyl-pokus-omyl. Docházelo tak spíše k řetězení či dokonce překrývání oněch fragmentů, někdy jen v podobě zvukových drúz či vyloženě nepodarků (dokonce nebylo chvílemi slyšet vůbec nic), než našel teprve v samotném závěru harmonický motiv. Opravdu nápadité hudební puzzle a domino zároveň; trochu mi to evokovalo dávný pokus slovenského avantgardisty Daniela Mateje „Musica aeterna“ – toto dílo ale vzniklo rozkladem historické hudby a opětnou rekonstrukcí, byť už v jiném kontextu. Hearneho skladba je svého druhu opravdu originál! A již tady bylo navýsost jasné, že dirigent Weiser má partituru vždy dokonale přečtenou, rozšifrovanou do všech nuancí a srozumitelně a jasně přenesenou do sice direktivní, ale emocionálně živé taktovky, což prokázal u všech dalších děl…
Druhým náhradním kusem byla Nová verze Beethovenovy Sedmé symfonie dalšího Američana, Michaela Gordona (nar.1956), zakládajícího člena newyorského seskupení tvůrců soudobé hudby Bang on a Can (s nimiž často spolupracuje i naše Iva Bittová) – „Rewriting Beethoven´s Seventh Symphony“ z roku 2006. Ta má samozřejmě čtyři věty, z těch původních si tvůrce vybral stěžejní motiv či jen akord nebo typickou barvu a s nimi pak dále pracoval. Samozřejmě s využitím různých postupů soudobé hudby, včetně minimalismu, serialismu a spektralismu. Hudební materii místy značně rozvolňuje, rozsekává, ale nikoliv rozmělňuje, pracuje nápaditě s dynamikou a gradací; pražský orchestr osvědčil vynikající souhru, nasazení, ponor a prožitek. Strhující výkon podaly především smyčce, bicí nástroje, flétny a hornová sekce, dosahující neobvyklých barev. Hutnost orchestrálního zvuku podtrhla basová kytara! To si zasloužilo standing ovation…
Po přestávce další lahůdka: francouzský skladatel Thierry Escaich (roč.65) a „Baroque Song“ (Barokní píseň), třívětý šestnáctiminutový klenot z roku 2007, vybroušený z původního Bachova drahokamu. Ve spodním proudu slyšíme samozřejmě basso continuo, do něhož se zařezávají hutné smyčce, až atonálně rozvolněné. Posléze symfonický orchestr především díky sazbám dřev a žesťů dosahuje bezmála jazzově bigbandového odpichu. Druhá věta je zprvu pomalá, bohatá na barvy; zvolněný proud se pak rozloží do amorfního tvaru, jenž se propadne do nekonečných hloubek (tento pocit navozuje výrazné užití basklarinetu a kontrafagotu). Ve třetí větě se hudba vrací do svého řečiště, tok nabývá na hustotě; z hutné materie je vytrženo ještě úchvatné violoncellové sólo, než dojde k dechberoucí orchestrální gradaci.
Program druhého koncertního večera Hudebního fóra v Hradci Králové uzavřely „Drei Gesänge ohne Worte“ (Tři zpěvy beze slov), které napsal v letech 2008/2009 německý autor (především soudobých oper) Detlev Glanert (nar.1960). Vše začíná sólovou violou a průběžně se to k ní vrací i neobyčejně robustně znějící violou také končí; mezi těmito body střídavě vře a stydne Schubertem a Mahlerem naplněný kotel orchestrální vody, občas až hrozivě vystříkne erupce spalující tekutiny zvuku, tónů a barev. Druhá píseň je navíc notně najazzlá, orchestr skoro swinguje, synkopy osvěžují; pak to vše zahustí minimalistické repetice, zakončené harfovým brbláním. Třetí věta, evokující nadpozemsky nádherné Adagio pro smyčce Samuela Barbera, pak vyvrcholí poryvy hudební masy, přetavenými Symfonickým orchestrem hl.m.Prahy FOK za řízení Andrease Sebastiana Weisera v dechberoucí zvukové erupce!
Bravo! Bravo! Smekám!