Jazz Goes To Town III. aneb Intelektuální free-jazz versus Hitchcock-jazz
Jan Slavíček

Jazz Goes To Town III. aneb Intelektuální free-jazz versus Hitchcock-jazz

Třetí den mezinárodního festivalu JAZZ GOES TO TOWN opět přivedl do Hradce Králové jazz nejrůznějších barev a chutí. 15.října v rámci OFF programu vystoupil v Café Náplavka domácí bigband Factorial!Orchestra, hrající vlastní úpravy jazzových orchestrálních skladeb v latino a funky hávu, popových i rockových hitů. Naopak v té nejkomornější sestavě se v klubu Satchmo představila jazzová diva Jana Koubková, a to s vynikajícím pianistou Ondřejem Kabrnou; samozřejmě s repertoárem sestaveným nejen z jazzových standardů, ale také autorských písní se zpěvaččinými texty. V Hostinci U Kohouta si dalo dostaveníčko power trio The Bladderstones ze Slaného, hrající něco jako blues-crossover, a to dost divoce. V Soukromém klubu čp.4 koncertovala zbrusu nová královéhradecká kapela, sextet pojmenovaný aktuálně Berdychův gang, těšící posluchače jazzovými peckami od swingu až po jazz-rock.

Hlavní program, sestavený opět ze dvou koncertních položek, proběhl v kinosále Bio Central. Nejdříve vystoupilo MIKE FLETCHER TRIO z Velké Británie (mimochodem rozhovor s lídrem přinesl JazzPort nedávno). A jakoby ožil nejdříve duch Charlieho Parkera a posléze pozdního Ornetta Colemana; Mike Fletcher hrál na altku podobným způsobem, a když vzal do úst příčnou flétnu, evokovalo mi to zase Coltraneovy nepočetné chorusy na tento nástroj. Jenže dokázal být také nesmírně melodický, kdy jste se zavřenýma očima mohli slyšet třeba Garbarka; mnohdy se totiž sálem rozprostřely folklórní motivy, ať už z britských ostrovů, Skandinávie nebo třeba ze Středozemí. A nádherným okamžikem byl v jeho hře i návrat až ke stylotvornému Bechetovi; dokázal úžasně ztvárnit specifický zvuk jeho sopránsaxofonu ze 40.let! Zvláštní kapitolou ovšem byla rytmika, kterou tvoří (stejně jako na loňském debutovém albu „Nick Of Time“) britský kontrabasista Olie Brice a polský bubeník Tymek Jozwiak. Co ta hrála, to jsem na pódiu dlouho neslyšel! Ona byla totiž ten večer určující; na počátku každé ze čtyř skladeb, jež zazněly, vytvořili oba hráči jakési bublající, eruptivní a klokotající podloží, které bylo většinou v ostrém protikladu k sólovým partům dechového nástroje. Bylo to vskutku jako láva, jako magma, která si razila cestu do pekla i do nebe zároveň, měnila hustotu, proměňovala sílu a vůně či pachy, rychlost; sice čpěla a útočila, ale nepohlcovala. Tvořila kontrast, který se přímo tetelil až fyzickým napětím a vzrušením. Trio takto absolutně nepřipraveně, bez daného tématu či motivu, dýchající a vnímající pouze prostředí v tomto jediném, neopakovatelném okamžiku, vytvořilo čtyři rozměrnější kompozice (opravdu kompozice!) nazvané příznačně „Jazz Goes To Town I.- IV.“. Pro mne vrcholný jazzový zážitek dosavadního průběhu festivalu…

Druhý koncert byl zážitkem poněkud jiným, ale také patřil k vrcholu; byl to příklad dnes sice poněkud módního spojení živé hudby s filmovou projekcí zhusta němých či experimentálních snímků, ale v případě raného Hitchcockova filmu „The Lodger“ (1927) byla scénická hudba maďarského basklarinetisty a houslisty Bély Ágostona skutečně kongeniální a živé provedení k tomuto účelu vzniklého ansámblu THE LODGER OKTETT navýsost precizní a umocňující filmové obrazy. A ony to obrazy skutečně byly; Hitchcock byl samozřejmě ovlivněn tehdy vrcholícím expresionismem, ale navíc již nese zárodky svého pozdějšího rukopisu v tvorbě atmosféry strachu, ohrožení a potemnělého či v tomto případě mlžného prostředí, a to nejen vizuální stránkou, ale též rytmem sledu vycezilovaných obrazů; ty mnohdy evokovaly až fotografické opusy legendárního Man Raye! Nemá smysl popisovat děj, jen poznamenám, že je zasazen do Londýna, který začíná být paralyzován sériovými vraždami mladých žen se „zlatými vlasy“, tedy čistých blondýnek. A to se málem stane osudným podivnému cizinci, který si najal pokoj v domě, kde jedna taková krasavice (jmenuje se Daisy) žije. Vzbudí podezření u jejích rodičů a samozřejmě snoubence (a zdá se, že opodstatněné) a celé to vyvrcholí úchvatnou scénou davového šílenství, který hodlá cizince (který dostal přezdívku The Lodger) lynchovat. Jak film dopadne, neprozradím; kdybyste třeba měli někdy v budoucnu příležitost tento projekt zažít jako my tady v Hradci Králové. Tady na festivalu to byla česká premiéra. A co říci ještě k hudbě? Tak ta byla pochopitelně cele důsledně prokomponovaná; pokud někdo sóloval, tak vždy jako součást (další vrstva) celku. Unisono hrál oktet při vrcholných, nejemotivnějších momentech filmu, a to mi běhal mráz po zádech a opravdu jsem cítil ono napětí až fyzicky. Nejčastěji se hlasy nástrojů různě seskupovaly, občas zněl osamoceně třeba akordeon (výtečný Ádám Móser), piano (Zazie Virág Farkas), xylofon (Botond Budavári), tuba (excelentní István Rózsa) a bicí (výborný Dávid Szegö). Ágostonův basklarinet (housle použil jen v úvodu) byl místy značně zvukově eruptivní a emotivně vypjatý, stejně tak podmalby elektrické kytary (János Bujdosó). Barvy pak nádherně domalovávala s altsaxofonem a klarinetem Júlia Nedeczky…

A tato sestava, ale již pod názvem Ágostones, si pak zadžemovala ve strhujícím stylu na nočním sejšnu v Café Náplavka – balkánská a maďarská lidová hudba i klezmer se tu střetávaly smysluplně s jazzem; dokladem toho budiž i několik výmluvných snímků ve fotoreportu…

(Autor fotoreportu: Jan Slavíček)