Debutové album (neboť to z roku 2013, pod názvem „You“, vyšlo jako demo vlastním nákladem), a to hned na renomované značce Act Music, vydala letos jazzová zpěvačka NATALIA MATEO. Jmenuje se „HEART OF DARKNESS“, a pokud vám evokuje titul slavného románu Josepha Conrada, není to jen pouhá asociace…
S tímto spisovatelem, považovaným za jednoho ze zakladatelů modernismu, pojí zpěvačku životní zkušenosti, neústupnost, až svéřepost, s jakou si jde svou vlastní cestou, a samozřejmě původ. Natalia Mateo se jako Kowalczyk narodila v Polsku (28.března 1983 ve Varšavě), vyrůstala v Rakousku a nyní žije v Německu. Zpěv začala studovat na dívčí škole pro jeptišky, poté se věnovala studiu hudby v Institutu pro múzická umění v Osnabrücku, lekce brala nejen u vokalistek (Anne Hartkamp, Maria Helmin), ale též u věhlasných jazzových instrumentalistů (Christian McBride, David Friedman). Zároveň náruživě poslouchala písničkářky, počínaje Joni Mitchell a konče Amy Macdonald, což se také na jejím pojetí jazzového zpěvu projevuje. Stejně tak ve výběru repertoáru…
Čtrnáctipísničkové album „Heart Of Darkness“ tvoří pouze jedna jazzově pravověrná píseň; najdete zde polskou lidovku, filmovou píseň, dva rockové hity, soulovou i bluesovou pecku, popový superhit. A samozřejmě, což je nejsympatičtější, šest autorských písní, z nichž polovina je z pera samotné zpěvačky. Tu na desce (i na koncertech) doprovází rakouský trumpetista a elektronik Gregor Lener a němečtí muzikanti Simon Grote (piano), Dany Ahmad (kytary), Christopher Bolte (bass) a Fabian Ristau (bicí).
Album otevírá oscarová píseň „The Windmills Of Your Mind“, již napsal Michel Legrand pro film Normana Jewisona „Případ Thomase Crowna“ (1968) s nezapomenutelným Stevem McQueenem v hlavní roli. Povšimněte si výrazného kontrapunktického doprovodu, který se posléze mění v rytmicky pravidelný, mnohdy s rockovým tahem, umocněným patřičným zvukem elektrické kytary, čímž celá píseň hutně graduje. A také první z řady znamenitých sól trumpetisty, jehož projev čerpá často z Truffaze či Molvaera. Tento sound se opakuje ve většině písní, a naštěstí po celou dobu trvání poslechu desky (bezmála 58 minut) se neomrzí a nezačne nudit. Příkladem budiž Rockwellova „Somebody Is Watching Me“, slavná blues-rocková „I Put A Spell On You“ či „Paparazzi“ (z repertoáru Lady Gaga). V ostatních přece jenom kapela ubírá plyn, aby více pracovala na prokreslení nálady a emocí, a tudíž naplno umocnila výrazově a dynamicky tvárný zpěvaččin hlas. A tak vyznívá Reedova píseň „Take A Walk On the Wild Side“ stejně ležérně lyricky, ve „Strange Fruit“ se přibližuje (samozřejmě nedostižné) síle výpovědi Billie Holiday a v „Chocolate Jesus“ vystihuje jistou brechtovsko-weillovskou kabaretnost, i když bez oné jedinečné syrovosti Waitsova projevu…
Ovšem zcela doma jsou aktéři nahrávky ve svých písních – např. „Inferno“, polsky zpívaná jímavá balada s tajemnou náladou, vskutku osobitá, také „Solitudo Diaboli“ (nejdelší track na albu – 6:05) vyznívá podobně, s onou proměnlivě gradovanou sugestivitou, zde navíc s výtečným klavírním sólem, téměř renesančně je pak ochucena „Canto“ (pouze s loutnově zabarveným doprovodem akustické kytary a mužského hlasu), flamencový oheň posléze vyšlehne z „Turtle Dove“. (Mimochodem, flamencová kytara tady není použita samoúčelně, jak by se mohlo zdát; hrdlička je pták, který je ve Středozemí velmi oblíbený. Ale poněkud jinak – je hojně chytán a zabíjen pro chutné maso.) Album uzavírá Ahmadova píseň „Blue“, jež mi náladou evokuje stejnojmenný song Joni Mitchell.
Příjemná písničková kolekce nejen pro jazzové fajnšmekry…
