Velkoorchestrální pocta Mingusovi a Zrzavému

Velkoorchestrální pocta Mingusovi a Zrzavému

zvuk
90
kompozice "Charles Mingus"
100
kompozice "Jan Zrzavý"
80
obal a booklet
100
instrumentální úroveň
90
92

Téměř se rok sešel s rokem a po koncertním uvedení náročných orchestrálních kompozic na festivalu Jazz Goes To Town v Hradci Králové natočil EURORADIO JAZZ ORCHESTRA album! Po nedávno vydaném CD „Prague Six“ Concept Art Orchestra (u Animal Music) jde o další výjimečné album našeho velkokapelového jazzu. I když v tomto případě nejde tak úplně o domácí záležitost, byť obé spojuje autorský, aranžérský a dirigentský vklad českých hudebníků; jedenadvacetičlenný Euroradio Jazz Orchestra je sestaven z mladých hráčů (do 30 let věku) ze členských zemí Evropské vysílací unie (EBU). Tento projekt byl ale iniciován Českým rozhlasem, proto album, nazvané jednoduše „IN PRAGUE“, vychází ve vydavatelství Radioservis a jeho producentem je Václav Vraný, redaktor a dramaturg jazzových pořadů stanice Vltava.

Orchestr nemá ve svých řadách slovutné instrumentalisty, ale přesto se ve Studiu A Českého rozhlasu rozehrál k vynikajícímu výkonu. Může za to samozřejmě ona vášnivá taktovka Jana Jiruchy a silný hudební materiál, jenž po kompoziční stránce snese srovnání s vážnou hudbou. Album je sestaveno ze dvou čtyřdílných jazzových svit, mezi něž je vklíněna vokální skladba, inspirovaná folklórem.

Velkoorchestrální pocta Mingusovi a ZrzavémuAlbum otevírá Jiruchova kompozice „Charles Mingus“. „Právě přes jeho tvorbu jsem se totiž postupně propracoval až k vážné hudbě,“ vyjádřil se autor (mimochodem vyhledávaný hráč – trombonista – právě soudobé hudby). V úvodní větě (Animato prestissimo) se na vás skutečně valí ony mingusovsky typické orchestrální sazby, hutné, eruptivní, hrané až s živelnou energií; prolínání sekcí hodně nažhavené, s proměnlivou dynamikou a výrazovými skoky, ba přemety. To vše korunováno výtečným altsaxofonovým sólem Jaspera van Damme (Nizozemí). Druhá věta (Sostenuto) představuje lyrický pól Mingusova odkazu; i zde však přicházejí ke slovu vzrušující žesťové erupce a plnokrevné, vícevrstevnaté orchetrální souzvuky a v závěru typické kontrabasové ostinato s nečekanými výbuchy strun. V roli sólisty se zaskvěje britská trumpetistka Laura Jurd. Třetí část (Animato) má půdorys svižné dvanáctky, která se postupně zahušťuje a graduje, do níž je zakomponováno výrazově zašpiněné sólo trombónu (Andreas Rotevatn z Norska). Po orchestrální mase až na hranici únosnosti dojde k dalšímu prvku mingusovské orchestrace – k rozvolnění, v němž může doznít předchozí zvukový atak. Skladba tak může logicky vyústit v závěrečnou větu (Adagio sostenuto), sycenou lyrickými barvami a oparem žesťů i piana, nad nimiž se linou sólové chorusy basového trombónu (Adám Ladányi z Maďarska) a kontrabasu (Chorvat Zvonimir Šestak). Celá kompozice se ve finále přeleje do melancholických barev.

Po této vrcholně napsané i provedené svitě působí skladba „Jocul Tambalelor“ (Johnny Raducanu) trochu jako z jiného světa, naplno řečeno: nesedí mi tam. Rumunským folklórem ovoněná vokální paráda zpěvačky Eleny Mindru vyznívá proto jaksi naprázdno. Dovoluji si v této souvislosti malou radu: pusťte si ji až úplně na konec! Pak si naplno vychutnáte zpěvaččin příjemný hlas (i v poměrně zralém scatu), výrazné bicí (Matthias Ruppnig z Rakouska) a tenorsaxofonové sólo (Švéd Malin Wättring).

Problém mám také zpočátku se svitou „Jan Zrzavý“ z pera Štěpánky Balcarové (která mimochodem řídí výše zmíněný Concept Art Orchestra). V úvodní části (Sea Side) navzdory složitým sazbám působí skladba posluchačsky předvídatelně, v podstatě nevýrazně; sóla bicích a piana (Slovinec Gregor Ftičar) jsou ale excelentní. Také ženský vokál v následující větě (Dream) není nijak obohacující (a už vůbec ne překvapivý). Naštěstí orchestrální malby jsou ve své lyričnosti dostatečně nápadité a barevně rozmanité, navíc umně dynamizované (ve smyslu gradace). Sólo trumpetisty (Timothée Quost z Francie) náleží pak k těm nejzdařilejším. Další část (Homeland) přináší nádherný duetový part trubky (Štěpánka Balcarová) a trombónu (Štěpán Janoušek), samozřejmě s plnokrevným orchestrálním spodkem a výrazně tepající rytmikou. Finální věta (Unreality) s tleskáním v úvodu vyjadřuje hravost, radost, uvolněnost, a to i ve snadno zapamatovatelném motivu, jenž si můžete notovat. Vychutnejte si následná swingující sóla robustního tenora (Danh Tai z Německa) a zpěvné altky (Fin Ville Vannemaa), v závěru vás pak oblaží ellingtonovské barvy…

Jen houšť a větší kapky takových velkokapelových nahrávek!

http://www.dailymotion.com/video/x2yswvt