Také letos vás čeká letní seriál profilových článků. Zatímco v loňském roce to byly vydavatelské perly slovenského labelu Hevhetia, nyní představím neméně odvážný počin na poli vydávání hudby – Composer Portraits. V roce 2014 vyšlo pět titulů, jež představují pět nejvýznačnějších českých skladatelů současnosti. CD vydalo Hudební informační středisko v Praze (http://www.musica.cz/cz/) a samostatně jsou neprodejná. Ještě vloni byla součástí tištěného časopisu HisVoice (od letošního roku již pouze v internetové podobě), nyní jsou k mání k časopisu (v anglické verzi) Czech Music Quarterly (http://www.czech-music.net/cs/predplatne ).
Hudební informační středisko seznamuje laickou i odbornou veřejnost s hudebním děním v naší zemi a propaguje současnou českou tvorbu na domácí i mezinárodní úrovni. Vedle vydávání již zmíněných časopisů shromažďuje dokumentaci o soudobých českých skladatelích, hudebnících a událostech, vede archiv not a nahrávek, zprostředkuje kontakty, pořádá přednášky, kurzy, koncerty, festival Contempuls, a to vše ze zdrojů a grantů Ministerstva kultury, hlavního města Prahy, Nadace Český hudební fond apod. Ředitelem je skladatel Miroslav Pudlák. Tedy ten správný člověk na tom správném místě…
- Sága rodu komponistů – díl 1. Jiří Kadeřábek
- Sága rodu komponistů – díl 2. Petr Kotík
- Sága rodu komponistů – díl 3. Michal Rataj
Prvním tvůrcem, kterého představím skrze jeho profilové CD, je JIŘÍ KADEŘÁBEK. Narodil se 14.dubna 1978 ve Zlíně, studoval v Praze; nejprve klavír na Konzervatoři Jaroslava Ježka a posléze artificiální skladbu na Akademii múzických umění, kde v roce 2012 získal titul Ph.D. Absolvoval též skladatelská studia v Paříži (La Sacem), na Královské konzervatoři v Haagu a na Kolumbijské univerzitě v New Yorku u slovutného Tristana Muraila. Ve své tvorbě užívá různých koncepčních přístupů, včetně zásahu počítače a inspirace hudbou historickou, jazzovou, popovou i rockovou. Často pracuje s mikrointervaly, nahranými reálnými zvuky, performačními a divadelními prvky. Akcentuje politickou a sociální tématiku, snaží se o významovou vícevrstevnatost. Ale ani on sám někdy netuší, kam se proces tvorby bude ubírat, takže využívá též princip náhody (podobně jako třeba John Cage).
Reprezentativním příkladem takového komplexního přístupu je třeba skladba „Don Hamburger“:
Bezmála osmapadesátiminutové album obsahuje pět rozměrnějších skladeb. Úvodní „Basic Prague“ z roku 2007 v podání Ensemble MoEns (pod taktovkou Miroslava Pudláka) je inspirován stejnojmenným turistickým internetovým serverem v angličtině. Autor se jeden květnový večer vydal do samotného srdce Starého Města a nahrával naturální zvuky z ulic, Karlova mostu, Staroměstského náměstí. Tyto zvuky jsou pak elektronicky zpracovány a tvoří gró kompozice. Jejich postupný vývoj je čistě intuitivní, stejně jako samotná forma skladby. Místy to působí drsně, až nevybíravě zdrcujícím dojmem, vlastně zcela v rozporu s turistickými proklamacemi; drtí vás vpády elektrické kytary i preparované zvuky nástrojů, zneklidňují pak štebetavé nesmysly klarinetu, eskapády houslí, brutální pozoun a podobně. Tiché pasáže svádí pak k meditaci, aby mohla být opět přervána atakem kakofonických erupcí s noisovou energií. Následuje desetiminutová „La Riemersione di Venezia“ (2008), což je duet violy (Ondřej Martinovský) a violoncella (Balász Adorján), samozřejmě za přispění elektroakustického materiálu. Autor se nechal inspirovat jevem postupného klesání Benátek do laguny Jaderského moře, přičemž si představuje kompletní zmizení města pod hladinou vody, aby se pak mohlo vynořit očištěné, omyté od nánosu komerce a pozlátka moderní doby. A nechává zaznít také Monteverdiho, a to v podobě náznaku duchovní vokální skladby tohoto skladatele, jenž v Benátkách působil na vrcholu svých tvůrčích sil. Základem kompozice je elektronicky modifikovaný zvuk vody v různých podobách (ždímání ručníku, lití, stříkání, plácání do vody apod.), z jehož spektrální analýzy pak vycházejí oba smyčcové nástroje. Další skladba „From an Unshot Movie“ z téhož roku napovídá, že jde o hudbu k nikdy nenatočenému filmu – byl jím zamýšlený snímek „Berani“ Jana Míky ml.z roku 2006. Spíše meditativní hudební tok vytvářejí opět dva nástroje, tentokrát cimbál (Daniel Skála) a klavír (Nóra Fúzi). V kompozici „Bridges“ (13:12) z roku 2013 hraje opět cimbalista Daniel Skála, tady ale s Ostravskou bandou (dirigoval Ondřej Vrabec). Skladba zdařile vyjadřuje ony příslovečné mosty mezi tóny, nesourodými zvuky, začátky a konci v průběhu procesu. Od folklóru zcela oproštěný cimbál tady zní velmi exaltovaně, místy perkusivně. Orchestr pracuje s precizně odstíněnou dynamikou, kontrastem mezi akustickými a elektronickými zvuky, šumy a tóny, často užívá klastrů apod. A nad takto proměnlivým tokem se klenou ony mosty, tvořené cimbálem. Závěrečné dílo „Technological Progress“ (2011), v němž účinkuje taktéž Ostravská banda (tentokrát ale pod taktovkou Barbary Kler), představuje finální část hudebně-scénického cyklu, který vyjadřuje vždy nějakou emoci – tady je to nenaplněnost. Je doplněn ukázkou z nějaké tradiční opery, zde citací z předehry k Wagnerově Tristanovi a Izoldě, a též zpodobňuje aktuální společenské téma (v tomto případě technologický pokrok). Pokud se dokážete vnořit do takové soudobé hudební koláže s prvky musique concréte (což platí pro všechna představená díla na albu), budete odměněni vzrušujícím zážitkem z dobrodružného poslechu!