Když jsem před více než rokem psal o řeckém trip-hopovém duu MOCKBIRTH, netajil jsem se s tím, že se nesmírně těším na jejich regulérní, dlouhohrající album. A konečně je debut tady! Sice jen v podobě digitálního alba (k mání zde), ale zaplaťbůh za to… Album „MORO“ je prostě skvostné!
Termín moro se vztahuje k pojmenování jednoho lidského reflexu; patří mezi tzv.infantilní reflexy a mají ho novorozenci do 4.měsíce věku – jeho celý název je Moroův objímací reflex a jde o reakci dítěte na úlek. Pokud přirozeně nezmizí a přetrvá do dospělosti, je to velký problém… Podle mého názoru je zvolení tohoto titulu signifikantní pro současnou situaci v Řecku; však také celé album je jímavě smutné i temné, plné pláče, ale i vzdoru a víry. Devět písní a jedna instrumentálka představují navýsost niternou reakci na sociální apokalypsu země, včetně morálních aspektů. V jednom z rozhovorů se Ted Regklis a Jim Ver netají se svou bytostnou sympatií k Tomu Waitsovi a Charlesi Bukowskému, kteří dokázali reflektovat úpadek společnosti podobně, jak to cítí oni. V aténských Beta Studios se ke dvojici přidal producent a multiinstrumentalista Stratos Chousos (jinak známý jako Resonent), který od loňského roku rozšířil Mockbirth na trio. A k dalšímu obohacení soundu přispěli také hostující violoncellista Jorgos Tamiolakis a akustický bubeník Stefanos Stefanidis.
Album začíná titulním trackem „Moro“, který startuje úvodním riffem klavíru z Beethovenovy Měsíční sonáty. Poté se přidá jakoby gregoriánský vokál, a to nad trip-hopovým spodkem, s niternými vyhrávkami violoncella a v závěru s tíživým osaměním piana. V „Slow Walk“ si vychutnejte sólové violoncello v kontrapunktu bachovské fugy a romantické melodie, jež rozčísne ostře rocková kytara. Po temné tripové pasáži, podmalované varhanními barvami a s opravdu úzkostným zpěvem vše naléhavě vygraduje. „Ceramic“ je tklivá píseň s taktéž vypjatým finále, „Believe“ je sice chytlavá, ale bohatě vystavěná melodická perla, „You“ prosycená nesmírným smutkem. V „Night Inn“ kapela pracuje s noise a s lynchovskou náladou, „Zahir“ je pravděpodobně inspirována (ale nikoli ve smyslu adorace) Paolem Coelho; pak tu ale já slyším pohádkovou Šeherezádu s violoncellem, jež si vzpomněla na Bacha, než ji sťali. V „In Terms“ je patrná ozvěna raných Pink Floyd, neboť výrazně ochucena psychedelickými soli. „Rain“ i závěrečnou instrumentálku „Hold Faith“ uvozuje ambientní opar a posléze zlomené beaty; v prvním případě funguje náramně kontrast mezi instrumentální vypjatostí a lyrickým, velmi melodickým vokálem, v závěrečném tracku je vše akusticky i elektronicky zašpiněno, než po industriálním peklu zavládne, byť gradující, zvuk akustických bicích, violoncella, piana a kytar. „Bůh je velmi populární v místech masívní bolesti a zármutku. Bůh je populární v místech, kde si můžete opravdu říct, jestli je to On, nebo ďábel…“ – tak zní motto k této skladbě beze slov, přesto nadmíru výmluvné. Ostatně, tato slova se dají vztáhnout na celé neobyčejně silné debutové album řeckých Mockbirth…
U digitálního alba tolik nevyčnívá zvuková či grafická úroveň, ale v tomto případě je rád začlením, avšak do jednoho jediného (hromadného) hodnocení – 5 hvězdiček!
