Architektku a designerku Ingrid Bezákovou pro jazz objevil v roce 2003 maďarský kytarista Tony Pusztai. Její charizmatický hlas ji předurčoval pro roli jazzové zpěvačky a ona na sobě začala pracovat s vervou a zápalem, aby se jí doopravdy stala. A nemyslela pouze na sebe – spoluzaložila a dosud organizuje projekt VocalEase, jenž podporuje rozvoj jazzového zpěvu na Slovensku. V začátcích soukromého studia jazzového vokálu jí významně svými radami pomohla bezesporu největší pěvecká osobnost v srdci Evropy, Peter Lipa. Před rokem ji další z velkých osobností, pianista Ondrej Krajňák, přesvědčil, že dozrál čas k natočení debutového alba. A tak ve špičkovém českém studiu Svárov Lukáše Martínka vzniklo album INGRID BEZAK – „Deep Inside“, a to za účasti vynikajících česko-slovensko-maďarsko-romských instrumentalistů. Album si zpěvačka vydala vlastním nákladem a jeho křest proběhl 30.května v Bratislavě, v Corzo café & restaurant (viz.fotoreport Mateje Kmeťa).
Volba studia Svárov nepadla náhodou, nebo z nějaké rozmazlenosti. Ondrej Krajňák, který na albu figuruje jako hudební producent, režisér a aranžér, zde samozřejmě také hraje – a ve studiu má již osvědčené piano s výjimečným zvukem, na němž natočil před dvěma lety své výtečné solo album „ForevErnest“. V sestavě doprovodné kapely nesměl samozřejmě chybět již zmíněný kytarista Tony Pusztai; ten nyní žije ve Vídni, hraje po celém světě, kde zvítězil v mnoha interpretačních soutěžích klasické i jazzové kytary, a koncertoval třeba s B.B.Kingem, Patem Methenym, Georgem Bensonem a Birelim Lagrenem. Spolehlivou a tvárnou rytmiku tvoří kontrabasista Tomáš „Kaštan“ Baroš a bubeník i perkusista Radek Němejc. Občas jsou slyšet smyčce; naštěstí nikoli les sláčiků, „jen“ housle romského muzikanta Ivana Heráka (hrál s Lapčíkovou, Bittovou, Kelarovou, Talichovým komorním orchestrem atd.) a viola Jiřího Žigmunda (od roku 1988 člen slovutného Wilhanova kvarteta!). Vskutku excelentní sestava…
Ovšem vysokou interpretační úroveň udržuje ve všech deseti písních především sama zpěvačka, což nebývá samozřejmostí; znám spoustu desek, kde na sebe strhnou pozornost výhradně muzikanti. Krajňákovy aranže nejsou zbytečně překomplikované, znamenitě podtrhují náladu každé písně a zpěvačku ani v jediném okamžiku nepřebíjejí. Což je případ hned úvodní „Ask a Woman Who Knows“, kde si na rozdíl od původní interpretky Natalie Cole vystačila sice s hutným zvukem, ale bez smyčcového lesa, zalitého sirupem. Zpívá navíc bez kudrlinek, sytým, přirozeným, temněji zabarveným, přesto neobyčejně vřelým hlasem, s bezchybným frázováním, s jazzovým cítěním skutečně deep inside.
Repertoár alba „Deep Inside“ je vůbec sestaven z osvědčených jazzových songů, jež známe v provedení těch největších pěveckých hvězd. Jejich defilé pokračuje Dianou Krall a svižnou jobimovkou „The Boy From Ipanema“ – Ingrid v ní ještě lépe vyhmátne ducha bossanovy, v čemž jí dopomáhá zapálené klavírní sólo a virtuózní kytara. Také v něžné bossanově „Gentle Rain“ překonává předchůdkyni, Astrud Gilberto – její nízko posazený hlas není pouze křehký, je v něm navíc jakoby potlačovaná vášeň, její něha je prostě opravdovější. Doprovod je velmi komorní, ale plnokrevný, a zazní zde vůbec nejúžasnější kytarové sólo alba! V baladách je Ingrid Bezáková nejsilnější – důkazem budiž „Gloomy Sunday“ z repertoáru Billie Holiday, jen s pianem, křehká, ale sytě smutná. Tady se zpěv obnažuje až na kost a Ingrid nezaváhá, neboť zpěv jí tryská ze srdce. Však si také leccos prožila… Myslím, že by jí zatleskala i Ella Fitzgerald, kdyby slyšela standard „Love For Sale“, byť tu hřmí groovový spodek; místy se zde ale swinguje jako o život. A když do toho pak Krajňák hraje monkovsky řídké sólo, cítíte pnutí, až fyzicky hmatatelné napětí. Přímo očarovaná by byla dozajista Cassandra Wilson, jež také sáhla po nádherné baladě do zpěvníku kapely U2 – „Love Is Blindness“ není ani v podání debutující Slovenky plochá, nevzrušivá, ukňouraná záležitost, nýbrž výrazově a emočně bohatá láva, vyvěrající z dravé erupce vnitřního prožitku. Následuje svižná, výrazově odlehčená Jobimova latina „No More Blues“ s hendricksovským frázováním, ale v případě Ingrid bez scatu a výrazně taneční. Gershwinovu perlu „Someone To Watch Over Me“ zpívaly před Ingrid takové osobnosti jazzového světa jako Sarah Vaughan, Etta James či Lena Horne; Slovenka ctí tentokrát swingovou tradici, ale užije poněkud línější frázování, takže vznikne opět napětí. Pouze s kytarou a s ellingtonovskou nonšalancí a bravurou vystřihne jímavou baladu „Sophisticated Lady“ a troufám si tvrdit, že tohle pojetí je lepší než v případě jejích předchůdkyň Julie London a Rosemary Clooney! Tedy je mi každopádně bližší… Album zakončuje opět balada „Why Should I Care“, již napsal pro svůj kriminální film „Pravda zabíjí“ a pro Dianu Krall v roce 1999 Clint Eastwood (poté ji zpívala též další hvězda jazzového nebe Jane Monheit). S pianem, metličkami ševelícími po bicích, melodickými přiznávkami kontrabasu, kytarovým sólem a přibarvujícími smyčci nádherně souzní zpěvaččin hlas, jdoucí po sdělení.
Vskutku mimořádně zdařilé vokální album! Lze si jej objednat na adrese: bezakova@orpheus.sk .
