Když před dvěma lety zazněla v Chrámu sv.Barbory v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora pinkfloydovská svita „Atom Heart Mother“, byl jsem ještě dlouho jako u vytržení z takového zážitku. Po loňském provedení minimalistické kompozice Gavina Bryarse „Jesus´Blood Never Failed Me Yet“, kde part Toma Waitse převzal Dan Bárta (a přiznám se bez mučení, že to byla zase moje srdcovka), došlo opět s notnou dávkou odvahy na Pink Floyd; evidentně má zakladatel a umělecký ředitel Jiří Bárta pro tuhle legendární (nad)rockovou kapelu slabost, neboť se rozhodl mezi festivalové zdi Barbory vměstnat tentokrát to nejznámější z jejich repertoáru – „THE DARK SIDE OF THE MOON“! „Do chrámového prostředí nevšední rock Pink Floyd patří,“ podotkl Jiří Bárta. „Texty Dark Side Of the Moon jsou plné otázek o existenci. Kdo jsme? Proč tu jsme? Co je náš úděl? Dokonce na některých koncertech Pink Floyd v rámci přehrávání Odvracené strany Měsíce četli i úryvky z Bible.“ Takto vysvětlil Bárta nevšední programovou volbu. Její realizace se tak uskutečnila 9.června…
A byli na to Bártové dokonce tři! Vedle již zmíněného violoncellisty se na projektu podíleli saxofonista Marcel Bárta a právě zpěvák Dan Bárta, jenž před rokem nápad festivalového ředitele kvitoval s nadšením, stejně tak jeho jmenovec Marcel. Toho jsem potkal před koncertem, ještě plného slunce z portugalského hraní Vertiga; jak mi celý rozzářený sdělil, pro něj je Odvrácená strana Měsíce prostě iniciační deska, na níž vyrostl. Sestavu doplnila zpěvačka Tereza Černochová, trojlístek doprovodných vokalistek a příležitostný Atom Heart Mother Band, posílený ještě o jedny klávesy. Bohužel se omluvil Kamil Střihavka, jehož vokální party převzal baskytarista Filip Benešovský (ten zase nahradil Gumu Kulhánka).
Ovšem již koncertní antré bylo úchvatné! V podání mladého Bennewitzova kvarteta zazněl „Smyčcový kvartet č.1, op.62 – Already It Is Dusk“, který napsal polský skladatel Henryk Mikolaj Górecki pro slovutný Kronos Quartet, jenž ho premiéroval v roce 1989. Čtrnáct minut minimalistického proudu meditativních letů i dravých, bouřlivých pasáží, a to na jeden jediný motiv – polské modlitební melodie ze 16.století! Góreckého hudba je prostě už taková; skladatel tvořil ten svůj, naprosto svébytný minimalismus, oproštěný od jakéhokoliv zdobení. Podotýkám, že patří mezi moje nejoblíbenější skladatele 20.století a jeho Symfonii č.3 považuji dokonce za nejjímavější, nejsilnější dílo v soudobé vážné hudbě vůbec! A jeho komorní skladba budiž stvrzením – a to díky i našemu souboru. Bennewitzovo kvarteto hrálo výrazově i dynamicky naplno, s vervou i ponorem, takže kontrast mezi rozjímáním, modlitbou, pokorou na straně jedné a na té druhé zase vypjatostí, vášní a vzdorem bral doslova dech; meditativní plochy se blížily tomu nejvzletnějšímu ambientu, gradované party pak bolesti, a ta se střídala s výbuchy radosti a zpěvnou nadějí. Repetice se hrozivě vrstvily na sebe a poté očišťovaly až k závěrečné modlitbě, jakoby vzlínající z temnoty, soumraku…
A na ni plynule navázaly úvodní zvuky „The Dark Side Of the Moon“, to znamená „Speak To Me“ – tlukot srdce a hlasy vyjadřují ono „není žádné odvrácené strany Měsíce, ve skutečnosti je temnota všude…“ Texty a hudba vyjadřují ještě obavy Rogera Waterse a spoluhráčů (psal se rok 1973) z vývoje lidstva a společnosti, včetně hrozby nadvlády peněz, jíž pak sami Pink Floyd podlehli. V „Time“ vystřihl excelentní pěvecký part Dan Bárta, přidala se pak i Tereza Černochová, jíž patřil pak především onen vypjatý vokál beze slov v „The Great Gig In the Sky“. V největší albové hitovce „Money“ zpíval Filip Benešovský a zazněl první z výtečných saxofonových sól (zde sopránka) Marcela Bárty. Jeho jmenovec Dan dokonce zařadil jazzový scat! Ostatně právě oba Bártové šperkovali předepsané party vskutku jedinečnými improvizacemi. Další část, „Us And Them“, bylo uvozeno hymnickým sólem chrámových varhan; a to už mi běhal mráz po celém těle a zároveň se mi rozšířené zorničky začaly topit ve slané vodě. A Dan s Marcelem nadále překvapovali, zazněl i tenorsax a šamanské vzývání, vše dosyceno plnokrevným ženským vokálním backgroundem a slušně šlapající rockovou kapelou. Finále („Eclipse“) byl pak vzepětím všech aktérů na pódiu před oltářem, protkané řeřavým zvukem sopránky. Codou byl ztišený motiv Góreckého smyčcové modlitby…
Geniální propojení soudobé vážné hudby a toho nejinteligentnějšího rocku! A to před zcela, do posledního místečka zaplněnou nádherou Chrámu sv.Barbory…
(autor fotoreportu: Jan Šmok)