Po dvou čistě akustických projektech vydal nedávno francouzský akordeonista VINCENT PEIRANI na labelu Act Music třetí autorské album tentokrát s elektrickým jazzem. Jmenuje se „LIVING BEING“ a zvukově evokuje tvorbu Milese Davise ze 70.let.
Do této jazz-rockové fúze se výrazně vryly vlivy i z mimožánrových vod, a to prostřednictvím jeho spoluhráčů – r´n´b a hip-hop díky Julienovi Herné (electric bass a effects), popové melodičnosti a nekomplikovanosti, jež s sebou přinesl Tony Paeleman (elektrické piano a effects) a tepavé elektronické hudby prostřednictvím bubeníka Yoanna Serra. A pak je tu sehraná dvojice – Jazzový umělec roku 2014 ve Francii, autor sedmi z devíti kompozic alba Vincent Peirani a výtečný saxofonista Emile Parisien, jehož čtenáři JazzPortu mohou znát z recenze loňského alba jeho kvarteta. Oba instrumentalisté jsou také hlavními strůjci sól. A podle očekávání výbornými!
Na ploše více než 50 minut zní devět skladeb, z nichž pouze dvě jsou coververze. Ale ne lecjaké; a navíc neobyčejně vydařené. „Dream Brother“ nešťastného amerického písničkáře Jeffa Buckleyho zachovává rockový půdorys, ale nad ním se linou melodický i staccatový akordeon, art-rockové sólo elektrického piana, svěží souzvuky sopránky s akordeonem a dynamické i výrazové proměny, získávající třeba i balkánský charakter! Kompozici „Mutinerie“ napsal fenomenální francouzský saxofonista Michel Portal (album „Dockings“-2013) a Peiraniho kvintet mu po bezmála ambientním antré vtiskl jazz-rockový tah při zachování až free-jazzově rozvolněného rytmického přediva, s excelentním akordeonovým sólem a s erupcí minimalismu ve finále. Peiraniho kompozice se vyznačují obdobnou pestrostí a překvapivými postupy. Úvodní dvě části „Suite en V“ jsou syceny perlivou lyrikou elektrického piana a akordeonu, posléze gradujícím a proměnlivým staccatovým proudem všech zúčastněných, a to na základech jednoho jediného motivu, připomínající tak trochu Morriconeho. Pouze v jedné jediné skladbě, a to v baladické „On the Heights“, vezme Peirani do úst tenorsaxofon a hraje na něj vskutku procítěně, přičemž emotivní vyhrávky bicích vytvářejí téměř hmatatelné napětí. Hutné spodní groovy sytí intenzivní jazz-rockovou materii v „Air Song #2” a především „Workin´Rhythm“, jež pak vybuchne do rockově vyostřené cody. V nejdelší skladbě alba „Some Monk“ (8:52) si aktéři s kompozicí patřičně hrají – od hororově zbarveného akordeonu v úvodu, přes vagradovaný motiv k free-jazzovému intermezzu, po němž následuje hard-bopová jízda piana a bicích, zakončená silným výbuchem ve stylu King Crimson. Závěrečná „Miniature“ se vrací na počátek, do oné perlivé lyriky, avšak tentokrát zašpiněné elektronickými ruchy a hluky.
Znamenitá deska!
