Začalo to na půdě FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ v roce 2009 Dnem Kanady. Poté následovaly rok po roce další Dny zemí, jejichž národní hudbu toto symfonické těleso za účasti dirigenta dané země (a také v přítomnosti příslušného velvyslance) před zaplněným sálem provedlo: Lucembursko, Finsko, Polsko, Německo, Španělsko a letos Maďarsko. V sále Filharmonie Hradec Králové byla 14.května v rámci koncertního projektu DEN MAĎARSKA na pořadu hudba Kodályho, Liszta a Bartóka. Taktovky se ujal maďarský dirigent István Dénes.
V úvodu zazněly „Tance z Galanty“, jež Zoltán Kodály napsal v roce 1933. Brilantně instrumentovanou symfonickou báseň vystavěnou na základech verbuňku z 18.století a nesoucí jasné vlivy (nejen válečných) vyslanců Osmánské říše zahrála Filharmonie Hradec Králové s vervou, nasazením a vskutku plnokrevně, zemitě. Dirigent, v jehož žilách koluje taková hudba přirozeně, dokázal z hradeckých symfoniků vycucnout snad i duši; sledoval jsem muzikanty, ti tu hudbu opravdu žrali (mohu-li se vyjádřit takto expresivně). Smyčcová sekce kralovala – jejich pizzicata, po celý večer dosti častá, mne zvedala ze sedadla (škoda, že jsem tak nemohl učinit), a sólové party klarinetu, ať už v tanečnějších částech či v lyrickém usebrání, taktéž. A což teprve ochestrální vyvrcholení, coda jako Velký třesk!
Následoval národní klasik č.1 Franz Liszt a jeho „Fantazie na uherské lidové melodie pro klavír a orchestr“ (S 123) dokončená v roce 1853. Klavírního partu se ujal mladý maďarský klavírista Balász Fülel, patřící k nejlepším současným interpretům Liszta vůbec. Často v této skladbě hraje osamoceně, jeho klavír evokuje houslovou i cimbálovou hru, tak typickou především pro cikánský styl uchopení hudby. Samozřejmě Liszt patřil do romantické éry, takže onu syrovost a vitalitu okrášlil pentlemi perlivé líbivosti. Přesto se pianistovi i orchestru podařilo vyhmátnout v prvé řadě emoce a v unisonu dokonce životní sílu, nesmírnou zvukovou vášeň.
Naplněné posluchačské auditorium vybuchlo nadšením, takže ke klavíru k sólistovi přisedl pan dirigent a oba čtyřručně provedli vtipnou (a historicky ozřejmenou) transkripci české, maďarské, rakouské a slovenské hymny, a to současně! Po ovacích ve stoje pak přidali ještě efektní čardášový závěr předešlé Lisztovy Fantazie.
Po přestávce Den Maďarska vyvrcholil jedním z vrcholů symfonické hudby 20.století – „Koncert pro orchestr“ (BB 123) napsal Béla Bartók již v americké emigraci a těžce nemocen (leukémie) v roce 1943. Skladatel se vrátil k tradičnějším výrazovým prostředkům a oprostil svou hudební řeč od erupcí bicích nástrojů a příliš drsného zvukového novátorství. Bartókova hudba náhle vzklenula ke světlu naděje, i když často prolomeného stavy rezignace, strachu ze smrti, obav o osud lidstva. Nástrojové kombinace i celkový zvuk získaly na nesmírné barevnosti, originální vrstevnatosti a omamujícím pocitu plasticity. Filharmonie Hradec Králové opět prokázala svou interpretační sílu, spočívající ve vyváženosti jednotlivých sekcí, nasazení, soustředěnosti, umu sólujících členů (zvláště ze strany žesťových a dřevěných nástrojů) a především – chuti hrát a porvat se i s velmi náročnými kompozicemi. Je radostí až slastí takové profesionály poslouchat a sledovat! Oni si to hraní vyloženě užívají…