Jak už jsme informovali, pražská kapela PERSONAL HIGHWAY vydala ve vlastní režii debutové album, opravdu netrpělivě očekávané – vždyť tuhle pětici předcházela vskutku výtečná pověst! Čtěte zde.
A s potěšením hned úvodem předesílám, že album nezklamalo. Lídr kapely a výsostný autor hudby, bubeník Michael Nosek, prokázal schopnost napsat kompozice, na jejichž melodických a riffovitých nápadech dokáže Personal Highway jako celek vystavět aranžérsky košaté monolity. Myslím, že tento fakt nijak neumenšuje evidentní čerpání inspirace především ve skandinávských nu-jazzových vodách (Jaga Jazzist, Dan Berglund a samozřejmě projekty bubeníka Magnuse Öströma). Včetně občasných výletů do světa progresivního rocku (např.King Crimson). Nosek se na albu podepsal zároveň jako autor cover-konceptu a spoluproducent, podílel se také na mixu a masteringu. Nepřehlédnutelné jsou mistrovské, vesměs černobílé fotografie Barky Fabiánové, jež zdobí nejen obal vnější a vnitřní, nýbrž i rozkládací booklet. Svým nesporným existenciálním a industriálním nábojem, kdy cítíte člověka jako ohrožený druh a zároveň ničitele životního prostředí, kongeniálně doplňují samotné hudební vyznění. A to mělo být varující, až burcující. Což se stalo, i když občas příliš popisně, prvoplánově.
Pětičlennou kapelu tvoří vedle Michaela Noska (jinak Eggnoise, Maraca apod.) hráč na klávesové nástroje Jan Aleš (hraje třeba u Laca Decziho a Marty Kloučkové), kytarista Antonín Dlapa (m.j.Voilá), basák Ondřej Hauser (např.hip-hop jazz v souboru Anthony Dee) a klávesista i basák Matěj Černý (hraje třeba s Lucií Šoralovou, Štěpánem Markovičem, Tomášem Jochmannem a Michaelem Wróblewskim).
Jednaapadesátiminutové album obsahuje sedm skladeb. Úvodní miniatura „In“ nás zavede do erupce elektronických dronů, ruchů a zářezů, z nichž se posléze vyloupnou tóny piana a kytary. Po rytmickém zintenzivnění přichází „Aborted Passions“, šest a půl minutový majstrštyk. Po silně narockovělém úvodu posluchače přepadnou nu-jazzové kontrakce; dynamické, výrazové a strukturální proměny jsou sice pozvolné, ale o to ústrojnější a náladotvornější. Samozřejmě v závěru nechybí patřičně intenzivní rytmická gradace. „Apprehension During Light Blue Flight“ představuje desetiminutový tok a´la Jaga Jazzist (především okolo alba „The Stix“) – lyrický úvod vyvrcholí niemenovsky zabarveným syntezátorem, kytara vše začne zahušťovat, minimalistická ostinata pak rozkvetou v art-rockové objetí, v hororově-alienovských mlhách houstne napětí, nálada pak zkrystalizuje nádherným partem trubky hostujícího Jana Přibila a vše vyvrcholí umně vygradovanou multitónovou masou. Rockově hutným, ale zároveň barevným zvukem ozdobená skladba „Phase 2 Phase“ vyvrcholí zvukomalebným kytarovým sólem a zintenzivněním až do hard-rockových riffů. Následující dvě pomalejší kompozice bohužel poněkud zaostávají, neboť nepřinášejí nic překvapivého, dokonce je jejich tok předvídatelný, i když příjemný – mrzí mne to především u „Emergency Call“, kde jsou ony jasné naturální zvuky (zpěv ptáků, zvuky džungle, v závěru městský ruch) příliš okaté a hlavně…zbytečně dlouhé. To bych opravdu přenechal oněm zástupům sterilních new-ageových tvůrců. V „Lonesome Dying“ sice hostuje s naprogramovanými vrstvami Ondřej Galuška, Noskův kolega z Eggnoise, ale nijak zvlášť to skladbu neobohacuje, určitě ne něčím překvapivým. Naštěstí finálovým trackem je nejdelší (10:26) a zároveň nejúžasněji zahraná skladba „Age V.“, ve které posluchače čekají pravé žně pestrých melodických pláství, překvapivých zvratů a změn, výrazných motivů a riffů běžících či převalujících po minimalistickém podloží, s podmanivými vyhrávkami a sólem kytary, završených poté erupcí bicích.
Tomuhle říkám sakra vydařený debut!