„Všechny otcovy písně jsou osobní,“ vyjádřil se v jednom rozhovoru Jakub Ursiny, „a proto jsou tak dobré…“ To jsou slova syna dnes již vpravdě legendárního muzikanta (a filmaře) – Deža Ursinyho. Před několika lety obnovil otcovu kapelu Provisorium. Sice z původní (té poslední) sestavy v ní hraje už jen flétnista a saxofonista Marián Jaslovský, ale přesto tato sedmičlenná sestava oživuje Dežovy písně natolik, že se chce až věřit, že tato výjimečná osobnost československé populární hudby z tohoto světa nikdy neodešla.
Ale DEŽO URSINY je s námi doopravdy, to není klam. A s námi už zůstane. Zanechal nám tady dvanáct nádherných alb, několik živáků a pár kompilací, také muzikál („Nebuďte nám princeznu“), hudbu k filmům (jako např.“Indiáni z Větrova“) a řadu dokumentárních filmů. Včetně celovečerního dokumentu pod názvem „O rakovině a naději“ z roku 1991. Dva roky předtím mu totiž lékaři diagnostikovali rakovinu jazyka. Ursiny se rozhodl bojovat s nemocí jako volný, svobodný člověk a tvůrce, bez léčení v nemocnicích, jež považoval za vězení. Když 2.května 1995 ve své rodné Bratislavě umíral, jeho poslední slova byla: „…zostal som im dlžný.“ Komu? „No, ludom…“ Po jeho smrti pak vznikla kniha „Moja milá paní“, která obsahuje Ursinyho korespondenci s léčitelkou a malířkou Zdeňkou Krejčovou v rozmezí Jaro 1991 až Leden 1995.
Narodil se 4.října 1947. Začal již jako šestnáctiletý průmyslovák s kapelou Beatmen, očarován Beatles, poté založil Soulmen (pod vlivem Cream). Když počátkem 70.let odstartovala tuhá normalizace, jež v Čechách stačila už rozprášit i Mišíkovo Flamengo a jejich kainarovské „Kuře v hodinkách“ uvrhnout do bezmála dvacetiletého vězení v útrobách ideologického trezoru, Dežo Ursiny s Vladimírem „Gumou“ Kulhánkem, Jaroslavem „Erno“ Šedivým a Janem Kubíkem natočil a vydal na Slovensku v ten samý rok (1972) znamenité art-rockové album „Provisorium“. Tady již skladatelsky, aranžérsky a muzikantsky úřaduje Ursinyho pozdější alter ego, výjimečnými hudebními nápady obdařený varhaník a pianista (taktéž zpěvák, ba i komik, a to především v trojici s Lasicou a Satinským) Jaro Filip. (Ten, kdo hrál s Dežom, jak se mu po smrti Ursinyho po indiánsku říkalo, žil pouze o pět let déle, neboť svůj souboj s rakovinou bohužel také prohrál…)
Rozhodujícím průlomem v Ursinyho hudební kariéře bylo album „Pevnina detstva“ v roce 1978. Tady totiž začíná jeho doživotní spolupráce s básníkem Ivanem Štrpkou. Ursinyho schopnost zhudebňovat jeho volné verše zprvu do rozměrných kompozic, posléze do kratších útvarů a nakonec do písniček, byla obdivuhodná a jedinečná v celém kontextu populární hudby, a nejen u nás. S následujícím albem „Nové mapy ticha“ (1979) se na scéně objevuje kapela Burčiak, s níž pak Ursiny natočí pravděpodobně svůj největší skvost mezi alby – „Modrý vrch“ (1981). V Burčiaku se vedle Ursinyho coby zpěváka a kytaristy a nezastupitelného Filipa uplatnili další výteční instrumentalisté; včetně Cyrila Zeleňáka, Dušana Húščavy, Juraje Lehotského, Mariána Vargy, Martina Karvaše, Martina Brunnera, Ondřeje Konráda a Pavola Daňka.
V roce 1983 vychází první vpravdě písničkové album „4/4“. A rok na to „Bez počasia“. Sice se vrací Provisorium, ale bez Filipa. Zato s novou posilou, která pak bude spoluurčovat charakteristický zvuk pozdějších Ursinyho desek: houslista Richard Kroczek (mimochodem otec bubeníka a manažera skupiny Buty). S následujícím albem „Zelená“ (1986) se do doprovodného bandu Provisorium vrací za klávesové nástroje Jaro Filip. A také delší kompozice. Následující desku „Na ceste domov“ (1987) ozdobí s tenorsaxofonem a flétnou dokonce i Jiří Stivín.
Po sametové revoluci přichází Ursiny s neobyčejně krásným sedmipísňovým albem „Momentky“. V rozšířené sestavě doprovodných muzikantů figurují také Richard Kroczek ml., Radek Pastrňák (Buty) i skvělý saxofonista a flétnista Rudolf Březina (Flamingo). A pak již následují tři výhradně písničková alba: „Do tla“ (1991), 2CD „Ten istý tanec“ (1992) a „Príbeh“ (1994). Avšak i na nich je spousta vynikajících instrumentálních výkonů třeba takových hráčů, jako Juraj Bartoš, Aleš Charvát, Andrej Šeban, Oskar Rósza a František Kop.
Povinností je též zmínit dvě výtečná alba trojice Lasica, Filip a Satinský – „My (do tanca a na počúvanie)“ z roku 1987 a Sťahovaví vtáci“ (1990), v nichž doprovodné i sólové kytarové party obstarává právě Dežo Ursiny.
Ke smutnému dvacetiletí odchodu tohoto ojedinělého tvůrce a člověka pořádá Hudební oddělení Knihovny města Hradce Králové dne 5.května (v 17.00) poslechový pořad pod názvem „Neviditelný zpěvák Dežo Ursiny“. Jste srdečně zváni…
