Písničkář JAN BURIAN s každou novou deskou dokáže překvapit. A s tou nejnovější obvzlášť – kolekce 14 písní, nazvaná „JINÁ DOBA“, je silná nejen obsahově, ale také hudebně. Není sice překvapující kompozičně, ale o to více aranžérsky, co do hudební, potažmo zvukové formy. Takovou paletu chutí, barev a emocí aby posluchač pohledal, a nejen u nás! Ale hlavně: celá deska navzdory neobyčejné žánrové pestrosti drží pohromadě, jedna píseň umocňuje druhou, zasahují sice i každá zvlášť, ale jako celek působí až očistně. A čím více vás ty písně postupně svírají, drtí, poté náhle pohladí, aby se vám vzápětí s ještě větší naléhavostí zavrtaly pod kůži a napadly vaše důležité orgány, tím slastnější je pak katarze, pocit osvobozujícího lidství ve vašem nitru…No, nevím, zda ve vašem, v mém jsem to tak cítil. Mohu vůbec v recenzi zohlednit taková pocitová hlediska? Nezakalí mi ve skutečnosti svou lidskou čistotou zrak recenzenta? Jsem v takovém stavu schopen kritiky? A ještě k tomu té konstruktivní? Myslím si, že Jan Burian si takové kritiky užil už dost, zvláště v době, kdy se těmito výrazy kamuflovala snaha kritizovanému srazit vaz. Nyní je sice jiná doba, ale jako recenzent (potažmo kritik) bych měl zůstat především posluchačem, to jest člověkem, pro něhož je hudba radostí, pokud je tvořena upřímně a se snahou nepodbízet se, a to ani skrzevá módní styly.
A to by mohla být první námitka, první kritický hřebík. Písničkář totiž oslovil tucet producentů a tvůrců domácí alternativní scény mladé a střední generace, aby s jeho písněmi něco udělali po svém, jak to cítí oni. A kritik hned zvedne varovně prst: Ha! Chce za každou cenu zaujmout mladé, nejpočetnější konzumenty hudby! I kdyby tomu tak bylo (jakože bych mohl namítnout, že mladí si cédéčka už skoro nekupují apod.), není na tom nic špatného, odsouzeníhodného. Samozřejmě za předpokladu, že by ona forma nekonventovala obsahu. A v případě Burianovy Jiné doby tomu tak není, naopak – obě složky jsou až kongeniálně propojeny a sdělení tak umocněno na nejvyšší možnou míru! Považuji to přímo za geniální tah ze strany autora písní, proč to nepřiznat? Zvláště, když: „Jsou to texty hodně prožité,“ vyjádřil se v jednom z nedávných rozhovorů Burian, „a kdybych se nestyděl, řekl bych třeba i protrpěné a odrážející určitou cestu z temnot za světlem nebo jakousi novou nadějí chlápka, který se cítil být tak trochu nad hrobem, a už se tak necítí.“ Dokážu si živě představit nějakého jiného písničkáře, který by z takových prožitků vystavěl pomníky bezbřehému smutku, melancholii, nostalgii, lítosti – což by ale ještě nebylo to nejhorší – a (nedejbože) sebelítosti…Tomu všemu se Burian vyhnul!
Dalším překvapením může být fakt, že Burianovo album „Jiná doba“ vyšlo v nakladatelství lékařské literatury Galén! Ale jen pro neznalé – toto nakladatelství se čím dál více věnuje také vydávání knih a hudebních nosičů, týkajících se zvláště písničkářů generace sdružení Šafrán. S trochou básnické obraznosti se dá říci, že „Jiná doba“ má vlastně s lékařstvím také mnoho společného. Zároveň s albem se objevila i Burianova nová kniha – „Dvacet let s Islandem“. Další signifikantní spojení…
Už první pohled na CD dává tušit výjimečnost – obal evokuje legendární americkou skupinu The Residents. A ti také k tvorbě přistupovali podobným způsobem, jaksi laboratorně, za přispění elektroniky, zvukoborectví a samplů. Však kompletní hudební materiál mixoval a masteroval Ondřej Ježek z noise-rockové kapely OTK. Ještě než k tomu došlo, jednotlivé aranže a nahrávky vznikaly v různých studiích, i v domácnostech, a na nahrávacích přístrojích všeho druhu včetně mobilního telefonu. I zdroje zvuků a tónů byly rozmanité. Ty obalily jinak tradičně nápaditý klavírní doprovod tvárnou a proměnlivou hmotou, z níž vzešly neobyčejně hutné a originální písňové útvary.
Kolekci těchto jedinečných písní otevírá „Ve škvíře“, na níž se podílel svým nezaměnitelným rukopisem Jan P.Muchow. Z vesmírných zvuků a ambientního oparu se vyloupne výrazný syntetický rytmus, do něhož Burian nezpívá, ale recituje („…žiju si v mezeře/žiju si ve škvíře/co na to říkáš vesmíře?“). Následující „Do Portugalska“ má na svědomí Viliam Béreš (filmový skladatel a producent) a dodal jí jakousi barevnou posmutnělost. „Inflagranti“ uchopil syn Jiří Burian (jenž pochopitelně nespolupracuje s tátou poprvé) – střídají se zde elektronická staccata s folkovou kytarou a postupně se nabalují další vrsty, ale bez přehlcení („…ztratit se někde v zemi/o níž toho vím právě tolik/abych se nezbláznil…“). Absolutní vrchol pro mne představuje song „Evoluce“, na níž se typicky nápaditě, pestře a hravě podílí Dva. „Kvalifikace“ je zase záležitostí Martina Tvrdého alias Bonus – rozsekaná struktura vytváří napětí, vše je syntetické, ale přesto znějící přirozeně. Na písni „Do ráje“ participuje Burianův dávný souputnik Daniel Fikejz, jenž dodal rockovější, místy až jazz-rockovou formu („…až se jednou zjistí/že jsme ateisti/budeme tam u nebeské brány nahoře/čekat jako v uprchlickém táboře…“). „Cizí holka“ je zase záležitostí Jakuba Königa coby Kittchen (jinak frontman kapely Obří broskev) a jeho duet s Burianem je opravdu sugestivní. Další výrazný rocker, a to Martin Kyšperský (Květy), udělal z písně „Podvečerně“ jímavou a nádherně zaranžovanou folk-rockovou perlu („…žijeme v přepychu/a tolik věcí nám schází/jsme dobře oblečeni/a přitom tak nazí…“). „Noční tanec“ v režii Jiřího Buriana (koneckonců způsob, jakým tahle deska vznikala, byl právě jeho nápad) evokuje náladu Městečka Twin Peaks. „Odložený případ“ proměnil Jan Štolba s tenorsaxofonem zase v narativní akustické blues a´la Jan Spálený. Na písni „V srdci Maca“ pracoval Mikoláš Růžička (s Jiřím Burianem vytváří jinak Republic Of Two) a osvěžil ji hip-hopovým půdorysem i vyhrávkami („…podezřelý výhry/loňský megahity/ne city – pocity/a z pocitů klony/emotikony…“). Ondřej Ježek zabalil song „Starý rocker“ zprvu do undergroundového hávu s výraznými poryvy klavíru, přičemž postupná gradace vyústí v noisovou codu. „Ráno“ získalo díky režii Petra Marka (Midi lidi) neopakovatelný lo-fi zvuk („…je ráno/je třeba vstávat/a změnit k lepšímu co se dá…“). Album vrcholí staročesky znějící titulní písní, v níž kraluje akordeon Karla Vepřeka (jinak Burianova kolegy-písničkáře), jehož hospodská lidovost posléze znicotní, zdrsní, zpitvoří („…a ze všech lidí/jsme nejvíc jiný/my co jsme lásko má/nezměněný…“).
Ano, Jan Burian zůstal nezměněný…protože jiný, nejvíc výborný!