Již deváté album s nahrávkami legendární britské skupiny SOFT MACHINE právě vydal americký label Cuneiform Records – zove se jednoduše „SWITZERLAND 1974“ a obsahuje dosud nepublikovaný (samozřejmě oficiálně, na pirátských nosičích jinak existuje) záznam z vystoupení této progresivní jazz-rockové kapely na festivalu v Montreux dne 4.července 1974. Toto album tak uzavírá mapování první, nejslavnější fáze historie kapely, jež začala v roce 1967. A bohužel se zde projevuje již tvůrčí krize, způsobená vyčerpáním potenciálu jazz-rockové fúze, projevující se klišovitostí a jistými známkami instrumentální a výrazové bezradnosti prakticky všech aktérů…
Sestavou Soft Machine (název pochází z titulu knihy tehdejšího gurua Williama S.Burroughse) prošli za tu dobu takoví znamenití muzikanti, jako Daevid Allen (nedávno zesnulý), Kevin Ayers, Robert Wyatt, Hugh Hopper a Andy Summers (pak Police). A autor velké části hudebního materiálu Karl Jenkins obdržel dokonce Řád britského imperia za svůj pozdější crossoverový projekt Adiemus a duchovně-vokální tvorbu (třeba vloni vyšlo album „Motets“). Živé album z Montreux je sice avízováno jako 58 minut úžasného avantgardního jazz-rocku, ale opak je pravdou. Jde o značně vyšeptalou, bezzubou a skoro jakoby z musu zahranou fúzi, z níž se jen sem tam něco zablýske. Vedle již zmíněného Jenkinse (piano, sopránsax, hoboj) se na tomto festivalovém setu podílí Alan Holdsworth (kytara), Mike Ratledge (el.piano, varhany, syntezátor), Roy Babbington (el.6-string bass) a bubeník John Marshall.
Celé vystoupení má podobu instrumentální svity o 13 částech. Nejdelší část je hned ta úvodní, nazvaná „Hazard Profile“ (16:46). Tady to ještě jakž takž drží pohromadě, také výbušné bicí, kytarové a syntezátorové sólo, souzvuk varhan se sopránkou, výrazné riffy, dynamické a strukturální proměny způsobují ještě posluchačskou radost. Ale pak už je to vlastně jen jakési trápení. Perlení el.piana a vokál v následující „The Floating World“ jsou natolik bludné a nicneříkající, že vyvolají i pískot části obecenstva a nezachrání to ani chřestění perkusí a basovové sólo v závěru. Basovka pak v sóle osamí v navazující „Ealing Comedy“ a jediným osvěžením je tu citace slavného motivu z párplovské pecky „Lazy“. Pak chvíli kraluje kytarista, díky němuž se svita dostane k sólujícím bicím v šestém tracku „Joint“. Poté přichází na řadu opět el.piano („The Man Who Waved At Trains“), konečně taky Jenkinsův majstrštyk, to jest part hoboje, který přechází díky výbuchům bicích až do free-jazzové změti („Peff“). V dalších dvou kratších tracích („LBO“) kralují poměrně pestré a výživné bicí, jejichž sólové číslo přeruší ostrý kytarový riff, na který se nalepí divoká free-jazzová hlína, avšak absolutně neúrodná („Riff II.“). Kolektivní improvizace, nazvaná „Lefty“, je hodně neukotvená, coda v podobě „Penny Hitch“ se postupně neslaně, nemastně ztišuje do něčeho, co se ani zbla nepodobá codě…A když k tomu připočtete poněkud rozplizlý zvuk, vyjde vám nepříjemně velké zklamání (pro mne tedy určitě, neboť Soft Machine mám moc rád…)!
