Jedna z našich nejoriginálnějších, naprosto nezařaditelných skupin je bezesporu opavská pětice, která si po chacharsku říká LADĚ. Na labelu Indies Happy Trails nyní vydala nové, v pořadí již třetí album, jež se zove podobně severomoravsky – „LEŠŤ. Mimochodem, to předchozí („Kalná“) bylo nominováno v roce 2011 na žánrovou cenu Anděl. Jsem přesvědčen, že až se bude takto rekapitulovat letošní rok, stejné pozornosti se dostane i novému albu…
Je prostě vynikající! Většinu písní napsala vůdčí, zakladatelská dvojice Uvíra/Kubesa, to jest zpěvák Michael Kubesa, disponující waitsovsky neučesaným, živočišně syrovým hlasem, a vynalézavý kytarista a taktéž zpěvák (již s lahodnějším hlasem) Petr Uvíra. Tato dvojice se nejen autorsky, ale také interpretačně doplňuje, a vytváří náramný, napětím se tetelící základ bohatého, multižánrového soundu kapely. Slyšíte jazz-rock, folk, psychedelii, art-rock, progresivní metal, blues, ska, orientální ornamentiku! Ladě jsou vůbec na novince celkově hravější, a to nejen hudebním výrazem, ale také v textové složce (tam především). Ta dává přednost všeobjímajícím surrealistickým asociacím před v minulosti tolik zvýraznovaným chacharstvím, tj.sepětím s ostravským regionem, natolik specifickým, že muzikanti zřejmě pocítili tento fakt jako nadále již zbytečně omezující.
V úvodním tracku „Ohoni, ohoni, těsno jest…“ parafrázují oblíbeného Christiana Morgensterna, kdy do zvuků městského ruchu Kubesa recituje podivný text. Hard-rockové, až metalové citace a syrový zpěv zdobí píseň „Hadrem lešť“, v níž zazní verš „…miluji Boha ve křoví!“, při němž mne zamrazilo. Výrazným kytarovým riffem je pak sycena balada „Revoluční“ se sborovým refrénem, ve kterém se jímavě zpívá „…na talířcích ouška mých dětí…“ Uff! A přichází první vrchol (a pak už vás kapela nepustí ani na zlomeček sekundy) – „CZas čti Čas“ (6:50), umná fúze art-rocku, ska, jazz-rocku a blues, v níž se střídají oba zpěváci… „ojíněné šíje chválíme, chválíme/a do vašich plachých očí zvracíme…“, přičemž Ladě pracují s dynamickými i výrazovými proměnami, gradací, progresivním zvukem a virtuózními vyhrávkami baskytary (Jiří Pater). Text bří.Čapků dokázali Kubesa s Uvírou proměnit v nádhernou baladu „A Kateřina…“, jejíž lahodnou chuť zhutňuje vynikající kreace bubeníka (Patrik Benek), orientálně zabarvené sólo elektrické kytary a dechberoucí gradace. Psychedelicko-erotickým nábojem působí vpravdě výbušně „Cirkus II. (Anna)“ s bezmála nu-jazzovým spodkem a´la Jaga Jazzist. V „Kleknu k nim“ hostuje zpěvačka Hana Kubová, taktéž rytmická složka je zde posílena a zaskví se tu lap-steel Pavla Kubesy. V nejdelší skladbě alba (9:56!) „Oddech“ se Ladě evidentně inspirovali u starých dobrých Pink Floyd, a to některými riffy a hlavně barvou kytarového zvuku, s rockovými vypjatostmi a veskrze dramatickým recitativem perkusisty (Víťa Halška)… „zapomněl jsem vůbec přání, která jsem měl?“ Miniatura „Hraví“ pouze s doprovodem akustické kytary představuje amalgám lyrické zpěvnosti („…hraví a po nás nic…“). Jazz-rockovým soundem zatěžkaný song „Mechanický pomeranč“ s hostující zpěvačkou Janou Uvírovou, s výraznými perkusemi, minimalistickou kytarovou figurou a výbušným sólem bicích skrývá překvapivou parafrázi na trampský megahit „Niagara“: „Temně hučí Niagara/temně hučí do halen noci/komu v srdci záděr hárá/tomu není, není pomoci…“ Album uzavírá zhudebněná citace z Borovského Krále Lávry v nafolkovělé „Sedí paša“ s dětským recitativem Adiny Paterové. Milé… ale zároveň hodně zneklidňující. Jako celé toto výtečné album!
Ostatně, posuďte sami: