Významnými položkami amerického labelu Cuneiform Records jsou reedice legendárních alb či premiéry dosud nevydaných nahrávek avantgardních souborů a muzikantů převážně ze sedmdesátých a osmdesátých let (Graham Collier, Curlew, Doctor Nerve, Brotherhood Of Breath, Miriodor, The Muffins, Nucleus, Soft Machine, John Surman, Univers Zero, Robert Wyatt, dokonce i Už jsme doma). Z tohoto ranku je též vydání nedávno objevených záznamů raných sessions, ve kterých figuruje patrně nejvýznamnější pionýr progresivního britského jazzu – saxofonista MIKE OSBORNE. Čerstvé album londýnských studiových nahrávek z let 1966 a 1970 dostalo titul „DAWN“ (podle jedné Osborneovy kompozice, a zároveň vystihující jeho zásadní význam pro zrod britského free-jazzu).
Mike Osborne se narodil 28.září 1941 v britském Herefordu. Začínal se Surmanem a Skidmorem v bigbandu Mikea Westbrooka, zahrál si i v raných Soft Machine a v Brotherhood Of Breath Chrise McGregora. S Kennym Wheelerem prošel kapelami Mikea Gibbse, působil také v London Jazz Composers Orchestra a samozřejmě sestavoval vlastní formace. To všechno stihnul za 15 let aktivního hraní, poté nad ním zvítězila psychická choroba, jež vyústila v těžkou paranoiu. Po zbytek života již nebyl schopen hrát. Zemřel 19.září 2007 v herefordském Domově důchodců.
Album „Dawn“ je sestaveno z nahrávek ze tří studiových frekvencí, a to ze srpna 1970 (tracky 1-3), prosince 1970 (4-6) a 1966 (7-10). Na mladších nahrávkách hraje altsaxofonista Osborne v triu s jihoafrickými muzikanty, avšak usazenými v britské metropoli – bubeníkem Louisem Moholo (dodnes činným) a kontrabasistou Harrym Millerem (bohužel v roce 1983 ve věku 42 let zemřel při autonehodě). Ten také tvrdí muziku na nejranějších Osbornových nahrávkách, a to v kvartetu, ještě se saxofonistou Johnem Surmanem (ten hlavně s barytonem) a s anglickým Alvinem Jonesem, bubeníkem Alanem Jacksonem.
Úvodní Osborneova hardbopovka „Scotch Pearl“ vás okamžitě lapí. Úžasná, neutuchající jízda s hutnou rytmikou a pestrou altsaxofonovou hrou lídra. Osborne vychází z lidové skotské melodiky, cituje ústřední motiv v různém frázování, postupně rozšiřuje i rozvolňuje výrazivo až k free-jazzové gradaci. Titulní kompozice je zprvu více zvukomalebná (basa se smyčcem, altka ve spodním rejstříku, eruptivní činely), poté se bicí roztepou, basa rozbublá a sax se pustí na dobrodružný výlet přes free-jazz až k mysteriózní, jakoby středověké náladě. Hancockovu skladbu „Jack Rabbit“ hraje Osborne s colemanovsky vypjatým frázováním, oním typickým odsekáváním tónových kaskád, s nimiž vždy překvapivě variuje ústřední motiv. Nejdelší kompozice alba, lídrova „TBC“ (10:56), vás vtáhne do dechberoucího bopového proudu, z něhož Osborne vystřeluje motivky a popěvky, přičemž vše postupně zahušťuje a vyhrocuje, nebo naopak zvolňuje až k lyrice. Tu naplno vykresluje v následující vlastní baladě „1st“, v níž dosahuje až slovanské jímavosti či naopak skotačivosti. A tak si musím maně položit otázku: Kdo koho slyšel dřív? Mike Osborne Zbigniewa Namyslowského, nebo naopak? Ve hře Osbornova tria nesměly samozřejmě chybět karibské inspirace, tolik populární v té době (viz. Surmanův albový debut z roku 1968!) – „TBD“, kde ale ve druhé půli bezmála osmiminutové skladby dojde i na free-jazzové výrazivo. V coververzi skladby free-jazzového věrozvěsta Pharoaha Sanderse „Seven By Seven“ (to jsme se již ocitli o čtyři roky zpět) se k Osborneově altce přidává se syrovou sopránkou John Surman, a v jejich společné hře je cítit neworleánská dechovka i gospel. A kontrabasista tady vystřihne parádní sólo. V další převzaté skladbě, baladě Carly Bleyové „And Now the Queen“, si vychutnejte vzletné souzvuky i sólové chorusy Osborneovy altky a Surmanova barytonsaxofonu. Tomuto robustnímu nástroji zůstane Surman věrný i v následujících kompozicích. V Osborneově bebopově melodické vypalovačce „An Idea“ navíc uslyšíte vynikající sólo bubeníka, stejně tak v závěrečné svižnůstce „Aggression“ Bookera Littleho z roku 1961, kdy hrál s fenomenálním Ericem Dolphym. Tady Osborneův kvartet cituje zprvu z neworleánského jazzu, také si s chutí zaswinguje, zatímco rytmika doslova vybuchuje. Surmanův sólový part je zde dominující, Osborne hraje v riffech. Úžasná jízda!