Úžasný česko-americký dvojkoncert na Jazzinci
Miloš Šálek

Úžasný česko-americký dvojkoncert na Jazzinci

Před týdnem to bylo sice fajn, ale ten pravý, nefalšovaný, prožitý a životný jazz zazněl na festivalu JAZZINEC opět v Koncertní síni Bohuslava Martinů v Trutnově dne 5.března. O nesmírně emotivní a opravdový zážitek se postaraly tentokrát dva soubory, a to česko-(slovensko)-americké provenience.

Jako první vystoupil LEVÍČEK/WEISS JAZZ PROJECT, který sestavili Čechoameričan, pianista Jiří Levíček, a americký trumpetista Evan Weiss, jež doplnila ještě rytmika ve složení Rasťo Uhrik (kontrabas) a Kamil Slezák (bicí). Už na výkonu Uhrika to bylo evidentně znát, v jakém levelu se tento projekt nachází oproti víceméně zábavné roli Ondřeje Rumla, v jehož programu také hrál. Jiřího Levíčka jistě netřeba představovat (Robert Balzar Trio), zmíním se proto více o Evanu Weissovi. „Chci psát hudbu, jakou jsem nikdy neslyšel,“ prohlásil v roce 2010, kdy vydal své debutové autorské album „Math Or Magic“ (mimochodem tam hostuje právě Levíček, jeho spolužák z hudebních studií na University Of North Texas). Svému tvrzení dostál, neboť tahle fúze soudobé vážné hudby a jazzu skutečně zní jinak. Předtím prošel legendární kapelou One O´Clock Big Band (zde působil i Levíček), spolupracoval s jazz-soulovou krasavicí Catie Waters a také gotic-noise-punkovými divočáky The Swans, nyní fúzuje s Funky Knuckles a Snarky Puppy (loňskými držiteli Grammy).

Jeho trumpetová hra na mne místy působila tak trochu židovsky, a to nejen v názvucích lamentace v pomalých chorusech, ale také v rychlých pasážích s oním typicky odsekávaným frázováním. Ovšem v jeho projevu lze vystopovat také vliv Milese Davise (jak jinak, tomu se nelze vyhnout), Clifforda Browna (který mu v 11 letech změnil život, jak sám říká) a zahloubaného Marcuse Printupa. Ale nikoho nekopíruje, jeho výrazivo je natolik pestré a flexibilní a přemýšlivé, že je to prostě on, nesmírně talentovaný mladík z toho obrovského kotle zvaného New York, kde nyní žije (jinak je rodákem od Seattlu, dalšího hudebně jedinečného velkoměsta). Zazněly kompozice obou lídrů plus jeden standard. Tím byl slavný Monkův „´Round Midnight“, kde Weiss dokázal nesklouznout do davisovských citací a třeba Uhrík zde vystřihl jedno z nejlepších sól, jaké jsem od něj slyšel. Ve Weissově kompozici „Happy Town“ se zase zaskvěl Slezák. Ten je oním typem bubeníka, který opravdu na bicí hraje, to znamená více mozkem než svaly. Kvartet aktérů také přetvořil Levíčkovu skladbu „Aforismy“ vskutku kreativní souhrou a improvizačními schopnostmi v dechberoucí svitu. Tady mi Weissova trubka evokovala tak trochu Pohjolovu oním charakteristickým špiněním tónů. Ve vlastním „Jungle Juice“ zahrál neuvěřitelnou kaskádu tónů na jedno nadechnutí (jeho postoj při tom značně připomínal Milese Davise), v „Number Four“ projevil smysl pro humor svou valčíkovou parafrází. A Levíček? Když jsem ho naposledy slyšel na Jazz Goes To Town v Balzarově triu, znamenal pro mne velké zklamání. Tentokrát však k precizní technice přidal i šťávu, krev, pot a slzy…

Po přestávce vystřídala přece jen značně intektuální jazz doslova živočišná hudební smršť, již způsobilo mladé trio z Chicaga HANGING HEARTS. Spolužáci ze školy, tenorsaxofonista Chris Weller, hráč na klávesové nástroje Cole DeGenova a bubeník Denin Drobka, se dali dohromady teprve v roce 2013, ale již jejich debutové album „Chris Weller´s Hanging Hearts“ onou výbušnou směsí free-jazzu, rockového tahu a hravosti zaujalo kritiku i obyčejné posluchače. Během prvních dvou skladeb („Early Bird“, „Doo-Wop“) jsem viděl a slyšel návrat Johna Coltranea a stejným směrem běžícího a divoce gestikulujícího Sun Ra, přičemž místo zvonů umíráčků dětsky hravě zvonily hrací strojky, jež obsluhoval bubeník podoby žida Bajnyše Zisoviče z Podkarpatské Rusi. Vůbec sledovat všechny tři aktéry na pódiu byl zážitek sám o sobě, jazzový testosteron z nich stříkal na všechny strany. DeGenova obsluhoval elektrické piano a syntezátor Korg, znějící záměrně staře, to jest analogově, ve druhé půli koncertu pak zasedl za klavír Petrof a ze Sun Ra se stal Cecil Taylor šmrncnutý Ellingtonem. V „D Rover“ dokonce nasál pinkfloydovskou psychedelii, když začal z Korgu vyluzovat podivné zvukové vlny, které zvukař proháněl z jednoho reproduktoru do druhého v omamně dřevném stereu. V „Confucius Says“ z klavíru (nejprve v duetu s bicími) a poté i z tenora tryskaly všemi póry kreace a citace ze swingu, ragtimu, free-jazzu, bopu, dokonce místy i se šperkováním čínskou melodikou. A aby té rozkoše náhodou nebylo málo, ve vybouřeně vynuceném přídavku zahráli Ellingtonovu skladbu „The Single Petal Of a Rose“ (mimochodem ze slavné „Queen´s Suite“ z roku 1959), v níž se trojlístek mladých muzikantů dobral samotné dřeně hluboké Vévodovy lyriky.

Úžasný koncert!

(autor fotoreportu: Miloš Šálek)