FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ se opět vyznamenala! Pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera provedla dne 19.února Mahlerovy úpravy slavných Bachových čísel pod názvem „Suita z orchestrálních děl“ a „5.symfonii“ Gustava Mahlera. A to je vždycky velký hudební svátek. A odvážný krok, protože dělat Mahlera (a jeho rozměrných symfonií se to týká především) je vždycky náročné a…ošemetné.
Ona ošemetnost spočívá samozřejmě v interpretaci. Spirituální, filosofická (respektive teosofická) hloubka jeho hudby a všechny ty barvy a vznešenosti svádějí k meditativnosti, v níž se orchestr zvláště v pomalých větách dokáže doslova utopit. Před lety jsem něco takového slyšel v podání České filharmonie pod vedením Zdeňka Mácala (jakkoli si ho vážím za buldočí snahu prosadit do repertoáru našeho tělesa, které se honosí označením první, třeba Kalabise). To americká legenda Leonard Bernstein šel na Mahlera jinak – zvýraznil rytmus, vyostřil sekce dechových nástrojů a zrychlil i zhutnil smyčce. A hradecký šéfdirigent na to šel podobně. A troufám si tvrdit, že ještě poučeněji.
„Svita z orchestrálních děl“ je vděčná skladba. Barokně svižnějších pět částí doplňuje asi největší Bachův hit „Air“. V prvních třech částech hostoval s hlavním sólovým partem Petr Pomkla, jinak první flétnista Brněnské filharmonie. Lahodný, klasicistně zabarvený ostinátní a umně variovaný repetetivní tok (vyjma „Air“) zahušťovala často dvojice klávesových nástrojů – varhany a cembalo. Hutně zrytmizovaným, kontrapunktickým zvukem kralovala pak sekce kontrabasů. V závěrečné části bachovsko-mahlerovské orchestrální svity nakonec zazněly plnokrevné žestě, především trubky.
To hlavní ale přišlo po přestávce.
Když před více než 2 lety přebíral německý dirigent Andreas Sebastian Weiser po Ondřejovi Kukalovi Filharmonii Hradec Králové, prohlásil toto: „ Pokud jde o umělecké kvality orchestru, má velký potenciál a ten bych chtěl zviditelnit, přesněji řečeno zeslyšitelnit.“ A poté ještě dodává: „A to jde jenom přes vysokou kvalitu. Proto budeme pokračovat v našem každodenním boji proti lidské setrvačnosti, i v boji za větší flexibilitu a technickou jistotu.“ Tato slova opět potvrdil skvostným provedením Mahlerovy 5.symfonie. Tento čistě instrumentální monolit, jenž rakouský (původem český) skladatel napsal v letech 1901-1902 a pak se k němu opakovaně vracel až do konce života (poslední úpravy provedl jako úplně poslední svou práci – a to měl rozepsanou 10.symfonii, již také nedokončil…!). Navíc toto Mahlerovo dílo doslova zkultovělo díky roli filmové hudby, kterou mu v roce 1971 vtiskl režisér Visconti ve své geniální adaptaci románu Thomase Manna „Smrt v Benátkách“.
Weiser, stejně jako Visconti, správně vycítil ono Mahlerovo typické spojení „vysokého“ a „nízkého“ umění, jež vyvěralo z jeho vnitřního sváru duchovní a fyzické stránky lidského života, a které je právě v této symfonii oním myšlenkovým gró. V podání opravdu rozsáhlého orchestrálního arzenálu slyšíte nejen vznosné, hymnické, hluboké či jinak dramaticky vypjaté tóny (vedle smyčců hrají prim žesťové nástroje, především pak vskutku jedinečné horny), ale také pouliční popěvky, vojenské a taneční motivy. Filharmonie Hradec Králové tento kontrast sice vypichuje (a v gestikulaci, až pohybových kreacích dirigenta je to evidentní), ale neodděluje. Vše je na ploše 77 minut organicky a plasticky propojeno, jedno umocňuje druhé, dokonce i smyčce v oné legendární pomalé větě („Adagietto“) jsou více zadrženou vášní než všeobjímající lyrikou – místy znějí dokonce jaksi nervózně, už už to potlačené nechat vybuchnout. Mistrovsky pojaté!
Však také orchestr sklidil zasloužené ovace naplněného sálu…