Další z odpoledních sobotních cyklů pro celou rodinu, vlastně z rodu bernsteinovských (výchovných, osvětových, poučných) koncertů, které uskutečňuje FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ, byla tentokrát nazvána „TÉMA A VARIACE“. Průvodního slova se dne 14.února ujal Lukáš Hurník, hradeckou Filharmonii řídil Andreas Sebastian Weiser – a protože zněla vesměs německá (potažmo rakouská) hudba, cítil se tento dirigent (a s ním pak celý orchestr) samozřejmě jako ryba ve vodě. A protože vynikající výkon hudební doplnil Hurník neméně živým a kvalitním komentářem, který byl srozumitelný i početnému dětskému publiku, aniž by nudil dospělé, nemám o budoucnost filharmonických koncertů v Hradci Králové obavy. Neboť tohle je ten nejlepší způsob, jak si nenásilnou formou vychovat novou generaci posluchačů vážné hudby. A tím si zajistit i chléb vezdejší, mohu-li se tak vyjádřit…
V úvodu zazněl výběr z Mozartovy „Klavírní sonáty č.11 A dur K 331“. Za klavír usedla teprve dvanáctiletá Veronika Syrková z Brna, obrovský talent (hraje již od 4 let, však její rodiče jsou oba varhaníci). Tuto asi nejznámější sonátu vůbec (jež inspirovala i jazzového pianistu Brubecka k napsání majstrštyku „Blue Rondo a´la Turk“) zahrála bez chyby, sice místy příliš vitálně, ale svěže a virtuózně. Na ukázkách z této skladby Hurník vysvětlil ono základní pojmosloví, aby mohl koncert přirozeně pokračovat další slavnou kompozicí. Tou byla část „Variace a Fuga na Mozartovo téma op.132“ Maxe Regera (z roku 1914), kdy již zněla Filharmonie, a to v orchestrální variaci na ústřední téma z předchozí Mozartovy sonáty. Kde jsou děti, nesmí chybět pohádka – v tomto případě o čínské princezně Turandot. Carl Maria von Weber, jeden z prvních romantiků, toto téma zpracoval v letech 1804 -1809 do orchestrální kompozice, z níž zazněla druhá část, zvaná „Pochod“, znamenitě přiblížená Hurníkovými slovy a barvitě zahraná Filharmonií. Orchestr se však vyznamenal především úžasně hutným uchopením 2.věty „Symfonických matamorfóz na témata Carla Marii von Webera“ („Turandot. Scherzo“) německého skladatele Paula Hindemitha. Ten tuto veskrze moderní skladbu, původně pro balet, napsal ale ve Spojených státech (v roce 1943), kam emigroval před nacisty (patřil k těm umělcům, jež označil Goebbels jako „zvrhlé“). Filharmonie Hradec Králové mohla vyrukovat početným ansámblem bicích nástrojů a především svými žesti, které patří k tomu nejlepšímu, s čím se české symfonické těleso může pochlubit. Ono „trhání tématu“, jak to Hurník označil, bylo v jejich podání dechberoucí a nezadalo si se sazbami jazzových bigbandů a´la Maria Schneider apod. Koncert pak vyvrcholil osvěžující skladbou současného (také filmového) skladatele Petera Weinera, nazvanou „Variace na Happy Birthday“, v níž opravdu kompozičně mistrnou, ale zároveň zábavnou formou zpracoval toto profláklé téma variováním ve stylu slavných skladatelů a jejich vpravdě signifikantních děl – Verdiho (Triumfální pochod z Aidy), Schuberta (Symfonie č.8), Rossiniho (Lazebník sevillský), Wagnera (Tannhäuser), Bizeta (Carmen) a Čajkovského (Symfonie č.4). Vlastně takové Greatest Hits ve vážné hudbě…