Tak nám ten rok 2015 začal pěkně zvostra! Tedy aspoň ve stáji Cuneiform Records – na jednom albu se totiž sešli dva avantgardní kytaristé zvučného jména: britský průkopník free-jazzu RAY RUSSELL a kalifornská legenda HENRY KAISER! Album, které s počátkem tohoto roku vyšlo (natočeno bylo ale živě ve Fantasy Studios v Berkeley v dubnu loňského roku), zove se příznačně „THE CELESTIAL SQUID“ (dalo by se to přeložit „Nebeská chobotnice“) a vězte, že vás skutečně uchvátí a vymrští do nečekaných výšin…
Ray Russell (roč.1947), který se živí psaním hudby k televizním seriálům nejen doma, ale i ve Spojených státech, ovlivnil svými kytarovým hledačstvím třeba takové Sonic Youth a My Bloody Valentine. Za více než 45 let aktivního působení na hudební scéně napříč žánry hrál nejen se slovutnými jazzmany (např.Gil Evans) a sám patřil k free-jazzovým věrozvěstům na britských ostrovech, ale jeho kytara, aranže či produkce zdobily alba a koncertní vystoupení hvězd světového šoubyznysu, jako Tina Turner, Van Morrison, Jack Bruce, Cat Stevens, Phil Collins, Robert Plant a Heaven 17. Američan Henry Kaiser (o 5 let mladší) objevoval nové kytarové zvuky a postupy (třeba v devadesátých letech zkoumal domorodou hudbu na Madagaskaru) a jeho polymorfní styl do sebe vstřebal jazz, soudobou vážnou hudbu, minimalismus, volnou improvizaci a další formy. Objevuje se na více než 250 albech – nejen vlastních, ale spolupracoval s celou plejádou vynikajících instrumentalistů: David Lindley, Wadada Leo Smith, Greg Osby, John Tchicai, John Medeski, Elliot Sharp, Zakir Hussain, Fred Frith, Jim O´Rourke, John Oswald…
Album „The Celestial Squid“ obsahuje sedm rozměrných kompozic a je výjimečné také tím, že se nespoléhá pouze na dva kytarové mágy, ale výrazová materie je rozšířena o dalších osm výtečných muzikantů, z nichž se někteří uplatnili i autorsky – čtyři saxofonisté vytvářejí dechovou sekci, pozoruhodná je též rytmická sekce, již tvoří Michael Manring (elektrická basa), Damon Smith (akustický kontrabas) a bubeníci William Winant a Weasel Walter. Posledně jmenovaný patří k chicagským multiinstrumentalistům a skladatelům, který prošel formacemi jazzových novátorů Anthonyho Braxtona, Evana Parkera a Petera Brötzmanna a na album přispěl jednou kompozicí. Další autoři (kromě Russella a Kaisera samozřejmě) se rekrutovali ze saxofonové sekce – Steve Adams (ten dokonce dvakrát) patří k výrazným skladatelům, saxofonistům, flétnistům a elektronikům progresivní bostonské (předtím kalifornské) scény, proslavil se především jako dlouholetý člen slovutného Rova Sax Quartet, a konečně Joshua Allen, kalifornský tenorsaxofonista, spoluhráč Cecila Taylora, jenž ve své hře klade důraz na polytonální a asymetrické frázování.
Album otevírá Adamsova skladba „Gukten Limpo“ (9:08) s hutnými, riffovitými fusion sazbami kytar a saxů, ráznou rytmikou, vypjatými kytarovými chorusy a vyhrávkami, jež se posléze prolomí do brutální free-jazzové smršti, následované hbitým sólem na elektrickou basu, po němž vše pohltí rozvolněná struktura jako černá díra. Baladicky, polymorfně a barevně je pojata Russellova kompozice „In Another Life“ (9:12), mistrně prokomponovaná, s melodickým sólem tenora a excelentní pastoriusovskou basou. Naopak hodně agresivní Kaiserova vypalovačka „That Darn Squid“ (12:44) vás doslova smete free-jazzovou expresivitou s až hlukovými erupcemi kytarových mikrosól, jež vás nemilosrdně ovíjejí jako chapadla chobotnice. Poté se odloupnou obě bicí v polyrytmickém sóle, čímž se všichni nadechnou až k rockovému ataku. Adamsonova skladba „The Enumeration“ (13:34) je příznačně poctou free-jazzovému tenorsaxofonistovi Glennu Spearmanovi, jenž v roce 1998 zemřel na rakovinu ve věku pouhých 51 let. Uvozuje ji akustická kytara, znějící sitarově, poté ansámbl tvárně a proměnlivě buduje materii do dynamicky i výrazově gradovaného toku, z něhož vybublá nádherné kontrabasové sólo, jež pak smete brutální kytarová elektronika. Zahánění smrti? Možná…Walterova kompozice „Victims“ (nejkratší z alba – 8:50) obsahuje vedle sebe zvukomalebné i drásavé plochy, kontrast akustického a elektrického kytarového zvuku, saxofonové vlnobití s parádním free-jazzovým sólem na tenora a nakonec hrůzu v lidském hlasu. Rozhodně se zájmem budete přihlížet navzdory Russellově „Disinterested Bystander“ (10:45) úžasně pojaté fúzi bigbandového jazzu a rockového drajvu, ve které nechybí výrazný melodický motiv a přehlednější rytmická struktura s rockovými riffy, nad nimiž se zaskví vynikající barytonsaxofonové sólo. To aby se posluchač stačil nadechnout před závěrečnými free-jazzovými tsunami v nejdelší kompozici alba (15:34), kterou Allen nazval prostoduše „Construction #14“. Tohle už je opravdu nápor na hranici fyzické snesitelnosti, srovnatelný s tím nejkrutějším noise, kdy se vám kytary zařezávají do mozku a free-jazzové saxofony zadírají pod kůži. Nemluvě o výbuších bicích…
Rádi se pak znovu necháte zavraždit dalším poslechem, to vám garantuju!
