Britský label Edition Records dává o sobě čím dál halasněji vědět! Počátkem února vydává dokonce nové album finského trumpetisty Pohjoly (ty předchozí dva tituly vyšly u mnichovského Actu), a tak není divu, že se tento jazzový génius ze Skandinávie mihnul jako host na čerstvém EP kapely Slowly Rolling Camera. Zatím posledním vydavatelským bonbónkem je pak CD formace Blue-Eyed Hawk. Oba soubory mají leccos společného: výrazný ženský zpěv a dvě podoby fúze trip-hopu a jazzu, vesměs hrané představiteli progresivivní improvizační a jazzové scény na britských ostrovech.
Skupina SLOWLY ROLLING CAMERA je z Cardiffu a založil ji v roce 2013 welšský jazzový pianista Dave Stapleton. Tady samozřejmě hraje elektrické klávesy a syntezátory a doplňují ho zpěvačka a textařka Dionne Bennett, bubeník Elliot Bennett a Deri Roberts, zvukový umělec (živá elektronika), trombonista a zároveň producent poslední nahrávky – EP „INTO THE SHADOW“. Jejich inspirace v soundu Cinematic Orchestra, 4Hero, Portishead či Massive Attack zde je oproti únorovému debutovému albu (které mimochodem produkoval Andy Allan, producent alb dvou posledně jmenovaných) více najazzlý a soulovější. A to díky také hostujícím muzikantům, mezi nimiž najdete kytaristu Stuarta McCalluma (ten též 
posiluje koncertní sestavu Cinematic Orchestra), saxofonistu Bena Waghorna, znamenitého kontrabasistu Aidana Thornea, již zmíněného trumpetistu Verneriho Pohjolu a též komorní smyčcovou sekci. Pokud toto EP předzaznamenává regulérní druhé album, máme se vskutku nač těšit – úvodní kompozice „River´s End“ (9:53) naplno ukazuje schopnost kapely tvarovat mnohovrstevnatou hudební hmotu a použít při tom jímavě i emotivně pojatý soulový feeling černé zpěvačky, jazz-rockově hutný rytmus, nu-jazzový kabát, z jehož jedné kapsy čouhá sax a nadýchaný kontrabas, z druhé drsná elektrická kytara, a to vše graduje ve vokálně-instrumentální erupci soulově trip-hopových mračen. Následující „Into the Shadow“ má naopak přehlednější, rockovější a zároveň soulovější formu, oblaženou perlivým elektrickým pianem a vlnami smyčců, korunovanou pak sólem jazz-rockem sycené kytary. Kapela umí baladicky zjemnit – viz.nasoulovělá jemnůstka „Anne“, což je reprezentativní ukázka citlivě vystavěné písně. Závěrečná, elektronicky zastřená trip-hopově baladická píseň „Riga“ (5:20) s drsně nu-funkovým zlomem a excelentním sopránsaxofonovým sólem minialbum uzavírá a dává tušit věci příští…