Brněnské hudební vydavatelství Indies Records založili dne 14.2.1990 Milan Páleš a Miloš Gruber s dalšími kamarády. Letos tedy slaví čtvrtstoletí existence. A to si zaslouží hluboce smeknout, protože jejich filozofie se dá shrnout do sloganu: „Vydáváme jen hudbu, která se nám líbí a kterou rádi posloucháme.“ V roce 2007 se vydavatelství rozdělilo na tři samostatné subjekty se společnou distribucí: Indies Scope Records (Milan Páleš), Indies MG Records (Miloš Gruber) a Indies Happy Trails (Jaromír Kratochvíl). Dodnes vydali přes 700 titulů od vice než 250 umělců především alternativních hudebních stylů, ale také folku a folklóru.
To rozdělení na tři subjekty je v oblasti byznysu proti veškerým dnešním zvyklostem. Dnes se spíše slučuje, popřípadě ruší. Jak se vaše rozhodnutí po 7 letech jeví? Bylo to správné rozhodnutí?
Ano, zní to nelogicky, ale hudební průmysl se řídí jinými pravidly než normální byznys, hudba se přesunuje na internet, a proto bylo radikální snížení provozních nákladů nevyhnutelné. Také jsme spolu pracovali už 17 let a přišla únava a ponorková nemoc. Pro mě osobně to bylo správné rozhodnutí, stále všichni spolupracujeme v oblasti distribuce, ale co vydávat, a hlavně o tom, jak to dělat, se s nikým nemusím dohadovat. Za vše, co udělám, si zodpovídám sám. Myslím, že bývalí kolegové to cítí podobně.
Když jste před těmi 25 lety vznikli, fungovali jste zprvu jako síť půjčoven a prodejen CD. Pak přišel legislativní zákaz komerčních půjčoven a vy jste už také měli za sebou prvních deset vydaných titulů. A tak se zrodilo samostatné vydavatelství. Pamatujete si ještě váš zcela první vydaný titul? A proč zrovna tento?
První vydaný titul Indies Records byla hradecká kapela Meat House Chicago IRA (bývalí rapoví Piráti) – vyšel pouze mimochodem, kapelu jsem znal z klubu na Křenové, kde muzikanti říkali už v roce 1990, že jejich album vydá ostravské vydatelství N.A.R, které se ale k tomu příliž nemělo a pouze slibovalo. Náš obchod ji chtěl prodávat, slovo dalo slovo a my se kvůli tomuto albu stali vydavateli.
Dokážu si představit, že nebylo snadné na hudebním trhu obstát. Kdy došlo k zásadnímu komerčnímu obratu?
Někdy koncem roku 1994 jsme díky brněnské manažérce skupiny Psí vojáci Pavle Švédové vydali v té době velmi populární skupině Psí vojáci album Sestra, mělo šťastné katalogové číslo 13, a pak už to šlo rychle: Už jsme doma, Majklův strýček, Zuby nehty, Václav Koubek, Priessnitz, Iva Bittová a Vladimír Václavek a zásadní komerční obrat nastal po vydání alba O slunovratu od Hradišťanu, kdy tisíce lidí shánělo tu písničku O vodě.
Vydali jste hodně záslužně také knihu Československý rock na gramofonových deskách – rocková diskografie 1960 – 1997. Kdo inicioval tento bezpochyby hodně náročný vydavatelský počin?
Pro nás to nebyl až tak náročný projekt, i když to byla zatím první a poslední kniha, kterou jsme vydali. Nejvíce práce a kus života na té knize nechali oba autoři Mira Balák a Josef Kytnar. Měl to být nekrolog pro LP, ale autoři v puntičkářské encyklopedické činnosti nadále pokračují, zdali dotáhnou svoje dílo do knižní podoby se neví. Třeba se dočkáme dalšího pokračování encyklopedie.
Ano, zdálo se, že ta rozměrná encyklopedie je vlastně něco jako uzavřené dějiny vinylových desek u nás. Jenže elpíčka zažívají obrovský boom. Hodláte na toto reagovat ještě výrazněji, než dosud?
Já jsem zažil i odchod vinylů z trhu, první dva vydané tituly u Indie Records (Meat House Chicago IRA a Piráti 44) vyšly ještě na LP. Pak následoval strmý pád a odchod vinylů z trhu. Současný zvýšený zájem o LP je dle mého názoru také přechodný, budoucnost hudební distribuce vidím v digitálu, ale LP určitě budou vycházet, minimálně v malých nákladech pro sběratele, protože ti mají rádi, když si album mohou podržet v ruce a pokochat se velkým obalem. I pro ně jsme k našemu výročí vydali jako 2LP na 180gr bílém a černém vinylu s pěkným rozkládacím obalem myslím nejdůležitější album, které kdy u nás vyšlo, album Ivy Bittové a Vladimíra Václavka Bílé inferno. A plánuji vydání podobného dvojalba s výběrem písní kapely Tara Fuki.
Zastavím se ještě u Bílého inferna Bittové a Václavka z roku 1997. Hraje zde také violoncellista Tom Cora, dnes legendární hráč světové progresivní scény, bohužel již zesnulý. Jak se vám podařilo získat tak exponovaného hudebníka? A zajímalo by nás, jak finančně náročné bývá využití takové (řekněme) světové hvězdy?
Tito slavní hosté přijíždějí do ČR nahrávat nebo hostovat na různých albech především proto, že je o to požádá místní muzikant, povětšinou kamarád, nebo kamarádka, jako tomu bylo v případě Ivy Bittové. Český trh je velmi malý na to, aby vydělal na tyto velké honoráře. My jsme platili pouze provozní náklady, hotely a podobně.
Podařilo se vám reprezentativně zmapovat naši alternativní rockovou scénu, hlavně v těch prvních deseti letech. Mám pocit, že dnes už tahle muzika netáhne. Proč? A nebo se mýlím?
Nemýlíte se, vždy jsme se snažili objevovat nové jména a zajímavé talenty. Dnes to již nedělám, protože nestíháme ani vydávat alba umělců, která máme již v katalogu. Možná to souvisí i s mým věkem a pohodlností (bude mně pětapadesát), a už mě tak moc nebaví zevlovat po klubech a čekat na ten pravý objev. Na to je již spoustu nových mladých labelů a já jim rád předávám štafetu. Já už jsem v pozici, že i když celý rok nic nevydám, tak se nic vlastně ani nestane, budu dělat dolisy doprodaných alb. Ale zatím to vypadá, že tato situace v nejbližších létech nehrozí, protože naši muzikanti jsou strašně pilní, pracovití a pořád nahrávají nové písně.
Ale vy jste každopádně rozšířili vydavatelský záběr. V podstatě vydáváte všechny žánry, vyjma ovšem metalu, popu, country a vážné hudby. Je to proto, že tyto žánry dostatečně vydávají jiné labely, a nebo proto, že zde neočekáváte kvalitativní potenciál či jsou vůbec mimo váš vkus?
Ne, my se jenom řídíme našim heslem, že budeme vydávat jen hudbu takovou, co se nám líbí a kterou bychom poslouchali i my sami. Ale přiznám se, že třeba ve vážné hudbě se vůbec nevyznám, a proto bych to nedělal dobře. Metal mě vůbec nebaví a Pop s Country patří do komerčních televizí, a tomu se také obloukem vyhýbám.
Hlavní vaší devízou, alespoň z našeho pohledu, je vydávání debutantů. A mnozí to i pak leckam dotáhli. Takže jste cíleně fungovali jako „hledači talentů“?
Vydávat první alba neznámým kapelám je sice zajímavá práce, ale nevýdělečná, to si může dovolit label až když má něco vydané komerčně úspěšné. A my jsme si mohli dovolit vydat hodně debutů, poctivě jsem přeposlouchal stovky demáčů, které přišly na naši adresu, a také vydal spoustu CD na základě takového demáče. Ale jak už jsem řekl, dnes nestíhám dělat alba kmenovým kapelám. Ale občas přece jen dojde i na nějaký debut, z posledních let třeba Listolet, Lesní zvěř, Amálka Třebická, Nylon Jail.
Deklarujete se jako „nezávislý“ label. Mohl byste definovat tento pojem? Zdá se mi, že je nadužíván…A co taková „nezávislost“ znamená v praxi?
Já vidím svoji nezávislost právě v té svobodě vybírat si na vydání právě to, co mě baví. Kdybych pracoval třeba v Supraphonu, tak bych toto nikdy nemohl říci. Mohu si to dělat kdy chci a jak chci, nepodléhám žádným plánům nadnárodní firmy, která musí tady udělat předepsaný obrat. Sám si dělám skladníka, podepisuju smlouvy i rozvážím zboží po obchodech, když se mně podaří vydat pěkný titul, mám radost, když kapela šlápne vedle, mrzí mě, že to nemohu vydat. Je v tom velká svoboda, ale i zodpovědnost. Svobodu a nezávislost dávám i našim kapelám, nekecám jim do nahrávání, michání, výběru písní a grafické podoby obalu. Nemusí se upisovat na několik alb, ale i já si nechávám svobodu při rozhodování, zdali album vydám nebo ne.
V roce 2006 bylo v tisku uvedeno, že vaším nejprodávanějším titulem byl Zlatý slunovrat Pavlicova Hradišťanu, a to s 25 tisíci prodanými kusy. Je jím stále? A které další tituly patří na komerční vrchol?
Ano, alba O slunovratu jsme prodali nejvíce, je to také tím, že toto album vychází již ve třetím vydaní, naposledy vyšlo dohromady s DVD s tanečním vystoupením souboru Hradišťan. Před tím to bylo se záznamem beseby s Janem Skácelem. Prostě to album je nadčasové, Jiří Pavlica je hudební genius a toto album se dostane do hudebních čítanek a budou ho poslouchat i další generace po nás. Všechna alba Hradišťanu patří k těm prodejnějším, dalšího skvostu v našen katalogu, Bílého inferna, se také prodalo již přes 10.000 ks. Taky alba kapely Traband patří k našim top titulům.
Když se podíváme na žánrový vývoj vámi vydaných desek, tak na prvý pohled upoutá fakt, že ubývá experimentálních divokostí, můžeme-li to tak charakterizovat, a přibývá melodičtějších písniček a jemnější hudby, dokonce z hájemství folku. Čím to? Je to změna vkusu vás, vydavatelů, či si to vynutil zájem posluchačů?
To bude asi tím věkem, jak jsem říkal v předchozí otázce, i ze zahraniční produkce si pro sebe k poslechu vybírám tišší interprety jako je Fink, Mark Lanegan, Beck, Ali Farka Toure, Habib Koite, Eric Bibb. Ne že bych si neposlechl pořádnej bigbeat, třeba mým loňským zahraničním albem je The Best Day kytaristy Thurstona Moore z kapely Sonic Youth, ale klidnější muzika převládá.
V jednom z minulých rozhovorů jste řekl, že jste jste mnohokrát žádal ministerstvo kultury o grant, ale málokdy jste jej dostal. Naposledy to bylo v roce 2011 na vydání čtyřdiskové Antologie moravské lidové hudby. Mohl byste tento náročný a nesmírně záslužný počin přiblížit?
Antologie moravské lidové hudby vyšla jako moje osobní potřeba udělat si přehled v žánru, který mě poslední době hodně zaujal. Také jsme vždy na veletrhu Womex chtěli prezentovat hudebně specifický moravský region celému světu a žádný podobný komplet ještě nevyšel. Už jsme dodělali další titul této edice, a to s Vánoční a adventní hudbou. V hlavě nosím další dva tituly do této edice.
A v oněch odmítnutích v případě jiných projektů uvádělo ministerstvo kultury jaké důvody? Źe jiný žánr než folklór si grant nezaslouží?
Ministerstvo kultury nemusí uvádět důvod nepřidělení grantu, což chápu, já také neříkám kapelám, proč se mně jejich demo nelíbí.
A obligátní dotaz na závěr: Plány do budoucna? Naděje, obavy, cíle?
Rád bych teď modernizoval náš webshop, aby se pěkně zobrazoval v mobilních telefonech a tabletech, rád bych začal nabízet hudbu ve kvalitněším formátu než je FLAC, rád bych vydal pěkný komplet nahrávek Oldřicha Janoty, rád bych lidem ukázal a přiblížil zajímavou českou a moravskou muziku, protože se obávám dne, kdy v éteru uslyšíme pouze zahraniční produkci, nebo tu českou, která bude k nerozeznání od té zahraniční.
K tomu ať vám dopomůže doufejme zvítězivší dobrý vkus českého posluchače! Děkujeme za rozhovor a držíme palce.