Sylvain Cathala na free-jazzovém Olympu

Sylvain Cathala na free-jazzovém Olympu

zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.8

Dalším z projektů francouzského saxofonisty Sylvaina Cathaly  je pozoruhodné saxofonové trio OLYMPE – Cathala zde hraje na tenora, dalšími aktéry jsou Alexandra Grimal (sopránka a tenor) a Stéphane Payen (altka). Trio nyní vydalo na Cathalově labelu Connexe Sphére album „LIVE IN MONTREUIL“, což je záznam vystoupení (1.prosince 2013) v koncertním a divadelním sále La Guillotine v Montreuil (město v metropolitní oblasti Paříže). CD upoutá již výrazným vizuálním obalem (Cathalův dvorní výtvarník a grafik Alexandre Tomaszewski), a což teprve jeho obsah!

Přečtěte si také:

Cathalovi spoluhráči patří k sice u nás prakticky neznámým jazzovým instrumentalistům, ale o to zajímavějším. Alexandra Grimalová se v roce 1980 narodila v Káhiře, ale studovala postupně v Haagu, na Sibeliově akademii v Helsinkách a nakonec v Paříži. Pohybuje se nejen na francouzské scéně, ale také za oceánem, kde má dokonce vlastní americký kvartet. V roce 2009 působila v souboru s Leem Konitzem, Garym Peacockem a Paulem Motianem, v tom samém roce vydala také debutové autorské album („Shape“). Je stálým členem proslulého Orchestre National De Jazz a v ansámblu Naga se věnuje též kolektivní improvizaci a soudobé vážné hudbě. Francouz Stéphane Payen je typem geniálního samouka, který se poté přes workshopy s mistry jazzového saxofonu (např. Dave Liebman, Steve Coleman) dostal na studia na Berklee College v Bostonu (1993/94). Působil v souborech Geoffroy De Masure´s Tribu (1996-99) a Hask Collective (2000-04), poté hrál např.se Sergem Adamem, Julianem Siegelem, Rorrym Simmonsem, Davem Smithem a Reggiem Washingtonem.

11-Cover-OlympeSedmačtyřicetiminutové album „Live In Montreuil“ obsahuje pět kolektivních kompozic. Všechny spojuje evidentní tvůrčí inspirace nejen ve free-jazzu, ale také neidiomatickém improvisingu a soudobé vážné hudbě. Úvodní „Premier Pas“ (5:15) se rozjíždí zvolna, niterně, s táhlými tóny. Postupně je struktura zahušťována, zvukově špiněna free-jazzovými eskapádami, aby přešla v lyricky umocněné souzvuky a kontrapunktické emoce. Patnáctiminutová kompozice „Dans Up Second Temps“, jak napovídá sám titul, skrývá dvě krajní polohy tria – nejprve neidiomatická kolektivní improvizace, jež nabývá na intenzitě a dynamice, také s prvky minimalismu, to jest s využitím kadencí, staccat a výrazných riffů, které drží značně rozvolněný útvar pohromadě, posléze zhruba v půlce výrazný zlom a posluchač se ocitne v duchovně (respektive buddhisticky) zabarveném, bezmála ambientním světě se zkreslenými tóny a snovými mračny, jež v závěru vyústí v jakýsi zvukový horror. Po vážnohudební lyrické miniatuře „Puis“ (3:32) následuje nejdelší skladba alba, patnáctiminutová „Pour Finir“ – tam muzikanti pracují s lyrikou opět značně emocionálně a naléhavě, čímž hudba dosahuje až fyzického napětí a zneklidnění. Poté získá navrch zvuk sopránky (evokující téměř hoboj) a také tenora, znějícího jaksi starobyle, středověce. Tato zvláštní nálada postupem času houstne a brunátní, až se po 10.minutě dostaví free-jazzové erupce. Album vrcholí kompozicí „Mais Encore“ (8:34), vystavěné zprvu z dlouhých, bezmála spektrálních vrstev, nad nimiž plují útržky melodií, a gradující pomocí minimalistických figur, kde úplně dole barytonově bručí tenor, uprostřed řeže altka a nahoře štěbetá sopránka, a celé se to nezadržitelně řítí až někam do rajského pekla. A nebo do pekelného ráje?

Posuďte sami: