Yann Tiersen – Infinity aneb Po těchto kamenech kráčeli již jiní
zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.2Průměrné skóre

Již vloni v září měl v Praze představit své poslední album „INFINITY“ francouzský skladatel a muzikant YANN TIERSEN, světově proslulý především hudbou k filmům „Amélie z Montmartru“ a „Good bye, Lenin“. Učiní tak nyní, 26.února v Roxy, a to v rámci přerušeného evropského turné. Vzhledem k tomu, že jeho koncerty bývají často odlišné od toho, jak se jeví na studiových albech (jsou více rockové, s garážovou, až punkovou energií), jsem upřímně zvědav, jak bude své osmé autorské album na pódiu prezentovat.

Album „Infinity“ totiž vychází opět z minimalismu, ale tentokrát mu pouze pomáhá vytvářet mnohdy až jímavé skladby – na minimalistický základ vrší tu popově zpěvnou melodii, onde syntetický ambient či přímo new-age, tu symfonický zvuk, onde rockový tah nebo elektroakustické obláčky. Nějak podobně tvořil svá pozdní alba jiný Francouz, Hector Zazou. Zvláště, připočteme-li místopisné okolnosti nahrávky – album začalo vznikat na Islandu a bylo dokončeno na bretaňském ostrově Ushant. Album je koncipováno monotématicky, má téměř charakter svity – ve vrstvení, variování a obohacování jednoho stěžejního a patřičně výrazného motivu vidíme nekonečně tvárnou Přírodu, kterou nelze dělit na živou a neživou. Minerály tvoří kameny, po kterých chodí lidé, nebo z nich staví své domovy a svatyně, lidé, kteří si prozpěvují, a to i starobylými jazyky bretonštinou a faerštinou. Když si pustíte „Songs from the Cold Seas“ zmíněného Zazou (kde zpívá i islandská divoženka Björk), uslyšíte podobně koncipovanou desku a podle téhož mustru. Jestli lepší, to není v tuhle chvíli podstatné. Chci tím jen říci to, že Tiersenovo album „Infinity“ není ničím překvapivé, ale to neznamená, že není dobré. Je příjemné na poslech, dokonce místy vzrušivé, a co je hlavní: většinou nenudí. I když je víceméně předvídatelné. Pracuje s podobným stavebním materiálem jako Zazou, ale na tomto albu se Tiersen nesnaží tolik hledat nové, neotřelé zvuky a kompoziční postupy, většinou setrvává v osvědčeném minimalisticko-ambientně-rockovém modelu.

Yann_Tiersen_-_InfinityAle i tak je toho tady nakonec k poslouchání poměrně dost. Ve „Slippery Stones“ je zajímavý kontrast mezi folklórně-rytmickou syrovostí (bubeník Neil Turpin) a skoro pinkfloydovského sborového vokálu (islandští a bretaňští vokalisté a vokalistky), nálada „A Midsummer Evening“ je zpočátku až mysteriózní – ale když se pak vyloupne klavír, evokuje to přece jenom příliš našeho Hapku, co říkáte? Avšak moc se mi líbí „Ar Maen Bihan“, se středověce zabarveným úvodem, sugestivním ženským recitativem, nymanovským vzedmutím, elektronickým zahuštěním (Gareth Jones) a temně rockovou gradací ve stylu Sisters Of Mercy, při které se vylupují až hororové útržky lidských hlasů. V „Grønjørð“ zní akordeon (Yvon Salou) a barva jeho tónu je jako ze starobylého harmonia, což působí opět mysteriózně. Vynikajícími perkusemi, evokujícími zvuk kamenů, je sycena skladba „Steinn“ (hraje zde Dave Collingwood). Znamenitě vystavěná je „In Our Minds“, s hlubokými žestěmi, zadírajícími se pod kůži – škoda, že ty následující syntetické emoce poněkud kazí posluchačský zážitek, z něhož se tak bohužel vytratí záblesk téměř fyzicky probuzeného podvědomí. V závěrečné kompozici „Meteorites“ hostuje Sólrun Sumarliðadóttir s hudební pilou. A povšimněte si, jak vzestupně je skladba stavěna a jak je zvuk kytary podoben tomu z lynchovského městečka Twin Peaks!

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..