Fred Hersch Trio a jeho p(l)achtění při zemi...

Fred Hersch Trio a jeho p(l)achtění při zemi…

zvuk
hudební úroveň
obal desky
3.8

Dvěma nominacemi na Grammy 2014 se může pochlubit FRED HERSCH TRIO díky albu „THE FLOATING“, jež vydal nezávislý americký label Palmetto Records. Je možné, že 8.února získá slovutný gramofónek buď celé album jako nejlepší v jazzu za uplynulý rok, a nebo „nejlepší improvizované sólo“ ve standardu „You & the Night & the Music“, které album otevírá. Ani bych se tomu nedivil – vzhledem k tomu, jaké pecky se do finálových nominací nedostaly (píšu o tom ve svých recenzích alb vydavatelství Cuneiform Records). A v případě tohoto alba jde vyloženě o dost velké zklamání! Nuda! Nuda! A zase jen ta nuda! Vyvěrající z přílišného akademismu. Nevím, proč zrovna na této nahrávce se tak vynikající trio dokázalo tolik utetelit při zemi…

Fred Hersch byl nominován v minulosti již několikrát, ale ani jednou neuspěl. Ne, že by si to tehdy nezasloužil. Sice nevím, do jaké míry se do oněch nominací promítla ta skutečnost, že nechybělo moc a tento pianista si už nemusel nikdy zahrát. V roce 2008 u něj totiž propukla demence, způsobená nákazou HIV. Dokonce upadl do komatu, ze kterého se probral až po dvou měsících a ke klavíru se vrátil jako úplný začátečník! V letošním roce vyšlo mimochodem DVD s premiérou jeho celovečerního multimediálního díla „My Coma Dreams“ pro 11 instrumentalistů, herce/zpěváka, animaci a filmovou projekci, v němž se pokusil zachytit své nitro při komatu…

album1Fred Hersch se narodil v roce 1955, ve třiadvaceti získal první profesionální angažmá u Arta Farmera, hrál také se Stanem Getzem a Joem Hendersonem. V roce 1980 založil první vlastní trio. Působí dlouhá léta i jako pedagog – mezi jeho žáky patřili třeba Brad Mehldau a Ethan Iverson (Bad Plus). V nynějším triu s Herschem hraje o generaci mladší rytmika – basista John Hébert a bubeník Eric McPherson, zkušení hráči, jejichž služeb využili např. Rez Abbasi, Steve Davis, Andrew Hill a Jeremy Pelt. A tato rytmika jakoby tam snad ani nebyla, respektive byla, ale často nějak navíc, tak nějak zbytečná, nijak triový zvuk neobohacovala. Nemluvě o sólech – vyjma perkusivního úvodu k baladě „Far Away“ a výraznějšího kontrabasového sóla v další baladě „A Speech to the Sea“.

Jak patrno, album pod názvem „Floating“ je vystavěno převážně baladicky. O to větší energii bych čekal od lídra se stěžejním sólovým nástrojem. Jenže Herschův klavír je i ve svižnějších kusech zahalen do jakési nevzrušivosti, předvídatelnosti, jemných úderů, z nichž se osvěživě vyjímají pouze náznaky bachovských fug a energičtější tah v „Home Fries“ a „Arcata“. Z deseti kompozic jsou jen tři převzaté, což je chvályhodné, ale ty patří právě k těm svěžejším, včetně již zmíneného sóla, nominovaného na Grammy. Nejvíc se mi pak líbí závěrečná monkovka „Let´s Cool One“ – i když ani zde se trio nevyhnulo jisté akademičnosti (ve smyslu přílišné uhlazenosti a přehlednosti), které se právě Monk vyhýbal jako čert kříži…

Škoda, od tohodle tria jsem očekával jinačí muziku!