Kterak Steve Lacy skrze Ideal Bread bije dospívající

Kterak Steve Lacy skrze Ideal Bread bije dospívající

zvuk
hudební úroveň
obal desky
5

Již třetím albem, a to hned 2CD, vzdala newyorská kapela IDEAL BREAD hold jazzovému novátorovi, průkopníkovi moderní hry na sopránsaxofon, jehož jméno zní Steve Lacy (1934-2004). Proto se dvojalbum, které vyšlo na labelu Cuneiform Records, jmenuje stejně provokativně jako byla a stále je Lacyho hudba – „BEATING THE TEENS: SONGS OF STEVE LACY“. Obsahuje 30 skladeb, sice nepříliš rozměrných (nejdelší má stopáž 8:53, ale vystačí si jinak do šesti minut), což ve free-jazzu nebývá obvyklé, ale o to více zhuštěně co do progresivity žánru definovaných – zjednodušeně lze říci, že jde o extrakt z Lacyho hudby. Ale nejde vůbec o napodobeniny, to ani náhodou – už proto, že tady nezní sopránka, nýbrž saxofon na opačném rejstříkovém pólu: baryton! Navíc chybí piano (s Lacym hrával nejčastěji Cecil Taylor).

Kvartet Ideal Bread založil v roce 2006 saxofonista a klarinetista Josh Sinton (roč.1971). Studoval v chicagském AACM improvizaci a skladbu, poté (od roku 1999) strávil pět let v Bostonu, kde se setkal s Lacym, s nímž hrál až do jeho smrti. Od roku 2004 žije v New Yorku (v Brooklynu) a kromě vlastních projektů je členem souborů Darcyho Jamese Argua, Nata Wooleyho, Andrewa D´Angela, Anthonyho Braxtona a Either Kterak Steve Lacy skrze Ideal Bread bije dospívajícíOrchestra. Titul „Beating The Teens“ možná odkazuje na fakt, že použité (a jím přearanžované) Lacyho skladby tentokrát pocházejí ze 70.let, kdy vyrůstal lídr skupiny Ideal Bread a prý pro něj znamenaly doslova výprask… Sintonův záměr věnovat se výhradně hudbě Lacyho učaroval také trumpetistovi (na této nahrávce hraje výhradně na kornet), jehož jméno, u nás prakticky neznámé, si zapamatujte – zní Kirk Knuffke. Tento hráč se dostal do nejužší nominace (t.j.mezi čtyři nejlepší) na Trumpetistu roku 2014 dle Asociace jazzových žurnalistů! Vedle Ideal Bread působí také v projektech Matta Wilsona, Johna Medeskiho a Marka Heliase. Rytmiku pak tvoří zkušení a na poli progresivního jazzu nejen v NYC vyhledávaní Adam Hopkins s kontrabasem a Tomas Fujiwara za bicími.

Abum „Beating The Teens: Songs Of Steve Lacy“ je sestaveno podobně jako muzikál. Koncept třicítky silných čísel, pospojovaných tou nejrevolučnější hudební filosofií a vyjadřující příběh tvůrčího génia, byl zvolen navýsost šťastně. I ten nejkratší track – což je třeba příklad čtyř partů kompozice „Three Pieces From Tao“, jež otevírá a zakončuje oba disky a je postavena na amorfní volné improvizaci – skrývá neuvěřitelné věci! Volnou strukturou, zhusta využívající neidiomatických improvizací, se vyznačují také kompozice „The Precipitation Suite (I feel a draft/cloudy/rain)“, „Cryptosphere“ a „The Oil“. Úderných riffů, bezmála rockového tahu a souzvuků dechových nástrojů se dočkáme zase ve skladbách „Wish“, „Scraps“ a „Crops“, s proměnlivou dynamikou a strukturálními změnami se naopak pracuje v „Obituary“, „The Wire“, „The Owl“, „Spell“ či „Blinks“. Track „Paris Rip-off“ evokuje Milese Davise z časů Výtahu na popraviště, barokní postupy, včetně fugy, zaskví se v „Lesson“, až fyzicky hluboký ponor či naopak dráždění zažijete při poslechu „Cryptosphere(s)“, „The Highway“, „Ladies“ atd. Prokomponovanost zase zdobí ty skladby, kde nechybí dokonce vlivy duchovní hudby minulých staletí – „The Wane“, „Somebody Special“, „Pearl Street“ a „Notre Vie“. Zvukomalebně lyrickou polohu zdůrazňují v plné síle „Dreams“, „Name“ či „Torments“. Free-jazzový tok s sebou strhl také muzikál (Divotvorný hrnec) – „The Uh Uh Uh“, nebo dokonce rozdivočelý balkánský venkov v „Roba“.

Ve všech případech zažijete posluchačskou extázi. A až se tím po x-té prokoušete, všímejte si jednotlivých nástrojů – mistrné, elastické i hutné hry (také smyčcem) na kontrabas, výrazové a rytmické pestrosti bicích, nekonečných rejstříků kornetu (místy Knuffke připomíná legendárního novátora Billa Dixona) a naprosto jedinečného výrazu barytonsaxofonu, který skutečně nemá k sobě nikoho srovnatelného…