Kdo slyšel někdy naživo sice amerického, ale v Evropě často vystupujícího písničkáře Elliotta Murphyho, nebo jeho jižanský blues-rock zná z alb „Notes From the Underground“ (2008), „Alive In Paris“ (2009) a „Just a Story from New York“ (2011), setkal se také se třemi doprovodnými francouzskými muzikanty, kteří nyní v triu nazvaném NORMANDY ALL STARS vydali vlastním nákladem album „FORTY FIVE“. Obsahuje tucet písní, jež ctí tu nejameričtější folk a country-rockovou tradici, to jest nic nového pod sluncem, ale to nic je v tomto případě hodně příjemné…a dojde dokonce i na francouzštinu!
Autorem drtivé většiny repertoáru na třiapadesátiminutovém albu je zpěvák a kytarista Olivier Durand. Spolu s ním tvrdí muziku baskytarista Laurent Pardo a bubeník Alan Fatras, zpívající samozřejmě stylové doprovodné vokály. Hned úvodní svižný song „Yesterday“ jakoby vypadl z Toma Pettyho a jeho Heartbreakers. Tuto chlapsky milostnou píseň s výraznou melodií a ještě výraznějším refrénem zdobí Durand sytým hlasem a zdařilým, jižansky naostřeným kytarovým sólem. Ve francouzsky zpívaných písničkách „J´ai envie“ a „Perdu a´l´est“ evokuje jiného, slavnějšího Francouze Francise 
Cabrela, jen s ostřejším, téměř springsteenovským tahem. Akustičtějším zvukem se skví písně „Peace Of Mind“ a navýsost podařená (7 a půl minutová) balada „Baby Blue and Mister Moonlight“, v „Letter To You“ zase zaujme kontrast akustické a skoro gilmourovsky soustružené elektrické kytary. Hitové ambice v country-rockovém stylu a´la Creedence Clearwater Revival skrývají svižnůstky „Forty Five“ a vůbec nejodvazovější z celé kolekce „Enjoy Your Stay“. Ke slovu přijdou také hostující klávesisté – pomalou „How Does It Feel?“ podkresluje s hammondkami Matthieu Maurel, varhany se ozývají také v „Perdu a´l´est“, ale ty tady hraje Philippe Morino. Překvapivě zazní i funky, a to ve „Where Am I?“, a překvapením budiž také finále tamtéž v podobě kytarového sóla jako od Zappy. Za vrcholy alba považuju devátý track, nejsvižnější flák „Fortress“, s podporou klavíru (Philippe Moriano), přitvrzené kytary, zběsilých basových běhů a výrazové dynamizace, a finálový song s výmluvným titulem „Rock Ballad“ (jediný kus, který nenapsal Durand, alébrž Elliott Murphy), v němž zpěvák dosahuje svým polomluveným zpěvem v nižších polohách cohenovské naléhavosti, zvlášť, když zde hladí společně s malebnými vyhrávkami kytary ještě smyčcové kvarteto. Navíc zazní jak angličtina, tak francouzština, jež zase evokuje naléhavost Brelovu.
Opravdu vzácně vyvážená písničková kolekce!
