Pamatuju si, jak mi táta vyprávěl, že jazzoví fanoušci, včetně něho, nikdy neodpustili nesmírně talentovanému Maláskovi jeho odklon od swingu k sirupovité hudbě Romantického klavíru, který mu samozřejmě přinesl komerční úspěch a obdiv normalizačních mas. Podotýkám, že táta, coby Smíchovák a ročník 25, patřil k partě kluků, kteří se za války u Maláska scházeli, aby mohli u jeho klavíru holdovat zakázanému jazzu – nejdříve ale museli nástroj přenést do sklepa onoho velkého činžovního domu na nábřeží Vltavy kousek od Železničního mostu…
A proč o tom píšu? Jakou to má souvislost s EP, nazvaným „A MOMENT IN TIME“, který vlastním nákladem vydal australský pianista a skladatel BLAKE STACKMAN? Právě proto, že jakmile slyším sólový akustický klavír, jenž se vzdálí jazzovému naturelu, okamžitě podrobuju tuto hudbu srovnání s Romantickým klavírem. Zda Blake Stackman také sklouzne do ohlupující, nikoli omamné romantické hudby, zda jeho hudba bude pouhým kalkulem, jenž umělou, synteticky navoněnou květinu nabízí jako tu pravou, vonící přirozeně. A tenhle mladý Australan sice tu více, tu méně okatě balancuje mezi ušlechtilým sladkým vínem a sirupem s přidaným umělým sladidlem, ale dokáže udržet snesitelný, tudíž příjemný balanc.
Nejblíže k onomu opačnému pólu podbízivosti má v úvodní „Tomorrow I´ll Be Gone“ a závěrečné, titulní skladbě „A Moment In Time“, a to užitím podpůrné, new-agem šmrncnuté elektroniky – v první skladbě udávající rytmus, v té druhé nahrazující smyčce – v obou případech to bylo zhola zbytečné. V titulním kusu tak ztrácí romantickou přesvědčivost třeba takového Nymanova Piana, kterého náladou a motivem připomíná.
Ve zbylé většině skladeb se již prokazatelněji projevila jeho schopnost nejen psát silné melodie, ale také je přesvědčivě ztvárnit. Jistě za to může vděčit zkušenosti z posledních několika let, kdy se soustředil na komponování hudby pro krátké a dokumentární filmy. Kvalita je kolísavá, ne vždy se to úplně daří („For Love´s Sake“, „Son Et Lumiére“), ale pokud zůstane s laťkou patřičně vysoko, učiní z oněch drobných skladeb bezmála perly – viz. „Beside Oneself“ (ta je dokonce mírně najazzlá) a „Reminiscence“ (a´la Nino Rota).
A zde je, posuďte sami: