Úchvatně zhudebněné obrazy Miróa

Úchvatně zhudebněné obrazy Miróa

zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.9

Také jazz, podobně jako soudobá vážná či art-rocková hudba, vzniká též v přímém propojení s výtvarným uměním, a to nejen ad hoc na vernisážích. Rodí se třeba projekty a alba, jež jsou ideově syceny dílem některého malíře. A mezi nimi pochopitelně nemůže chybět snový a novátorsky hravý katalánský výtvarník Joan Miró (1893-1983). Po vydařeném albu „The 23 Constellations Of Joan Miró“, který v roce 2002 natočil Bobby Previte s rozměrnějším ansámblem, vyšla na počátku tohoto roku díky švýcarskému labelu UNIT Records kolekce s titulem „MATTHIAS TSCHOPP QUARTET PLAYS MIRÓ“. A toto album právě získalo letošní Jazzovou cenu, kterou již 13 let uděluje čtvrtá největší švýcarská banka Zürcher Kantonalbank, aby podpořila domácí inovativní mladé kapely. (Dokonce rok co rok pořádá pětidenní jazzový festival Moods Im Schiffbau v curyšských loděnicích, na kterém domácí soubory soutěží vyřazovacím systémem. Vítěz pak dostává 15 tisíc franků – zhruba 345 tisíc Kč – a pokrytí nákladů na natočení alba! Příští ročník se uskuteční od 27.dubna do 1.května 2015.)

Barytonsaxofonista a skladatel Matthias Tschopp se narodil v roce 1983 v Curychu. První lekci na saxofon měl ve 12 letech. V roce 2000 studoval hudbu v Guatemale. O tři roky později absolvoval studijní cestu také na Kubu a do Španělska. V roce 2004 se stal studentem hudby na vysoké škole v Lucernu a za hlavní nástroj si zvolil barytonsax. Začal hrát s různými soubory – BuJazzO. Petera Herbolzheimera, Samuel Blatters Eigenbrot, Beat Keller´s 10, Luzerne Jazz Orchestra, Curych Jazz Orchestra, Stefan Schultze Large Ensemble apod. V roce 2008 absolvoval mistrovské kurzy v Barceloně s Jorgem Rossym a Ernestem Aurignacem. Po dokončení vysoké školy strávil tři měsíce v New Yorku (2012), poté založil vlastní kvartet a jeho služeb začaly využívat takové soubory, jako Nils Wogram Septet či Ed Partyka Jazz Orchestra.

coverJeho kvartet na debutovém albu „Matthias Tschopp Quartet Plays Miró“ doplňuje vynikající pianista Yves Theiler, kontrabasista Raffaele Bossard a bubeník Alex Huber. „Před několika lety jsem začal hodně přemýšlet nad vztahem mezi malířstvím a hudbou. Podíl objektů, barev a textur na obraze jsou výhradně určovány umělcem – a mohou tyto určující výtvarné prvky také vytvořit hudební kompozici? Bylo by to stejně zajímavé a překvapující jako malování?“ Tyto myšlenky napadaly Matthiase Tschoppa, když v Barceloně navštívil slavné Fundació s díly Joana Miróa. Síla jeho obrazů s unikátní řečí symbolů naň hluboce zapůsobila. A tak to tenhle Švýcar zkusil. A povedlo se mu to náramně!

Je autorem všech devíti kompozic, pojmenovaných a vytvořených podle konkrétních Miróových obrazů. Úvodní „The Gold Of the Azure“ je patrně nejznámějším obrazem Miróa (1967) – hudba je zde neobyčejně barevná, konejšivá, melodicky prosluněná, odlehčená. AvšakTschopp nehraje baryton s podobně měkkým tónem jako gigant tohoto nástroje, legendární Gerry Mulligan, je i v této baladě emotivnější a robustnější.

„Bird, Insect, Constellation“ (1974) „vyjadřuje kontrast mezi ptačí elegancí, děsivostí hmyzu a explodujícími hvězdami“, jak se Tschopp vyjádřil. A totéž dostal i do své hudby – zprvu vzepjaté kypění piana, basy a bicích, pak se přidá barytonsax v nejnižší poloze, což vytváří až zlověstnou, hororovou náladu. Při zhušťování struktury dochází i na prvky hispánské a soudobé vážné hudby.

„Landscape On the Banks Of the River Amur“ vytvořil Miró v roce 1927 po přečtení románu Josepha Delteila „Sur le fleuve Amour“, jehož milostný děj se odehrává v době ruské revoluce. Proto je hudba střídavě barevně modální a divoce free-jazzová, ozývají se válečné motivy, struktura je velmi rozvolněná, s emotivně řídnoucím elektrickým pianem.

„Self-portrait“ vznikl nadvakrát. První podoba, ta raná (1937-38), je ještě portrétní, tu druhou (1960) stvořil Miró několika karikujícími tahy štětcem přes kopii původní podobizny. Jazzový kvartet v první části hraje zprvu lyricky, poté zároveň přitvrdí a rozvolní hudební materii, posléze zrychlí s ozvěnami soudobé vážné hudby. Poslední minuta je hrána jakoby z magnetofonové kopie, na níž se lepí ve druhé vrstvě free-jazzový výron.

„The Skiing Lesson“ (1966) zpodobnil Tschopp na nejdelší ploše (10 min.), velmi složitě, ale hravě, s vtipem a humorem, výrazově bohatě. Nejlépe udělám, když nechám hovořit samotného aktéra: „Tady jsem do hudby překládal každý detail obrazu. Úvodní třikrát hrané téma začíná v levém dolním rohu a sleduje černou čáru. Každý objekt je zároveň partem, který hraje buď jeden nebo více hudebníků. Saxofon vede postupně sólo do středu obrazu, a to od obdélníkové horní části, přičemž hlavní sólo je ten velký kruh a končí v malém kruhu vpravo, napůl modrém, napůl červeném. Pak začne solo piano. To je objekt v pravém dolním rohu, jeho tvar se dokonce nabízí. Krátká melodie skladbu uzavírá a odpovídá pravému hornímu rohu obrazu.“

„Portrait Of a Young Girl“ pochází z roku 1935 a na prvý pohled je to klidný a poetický obraz. Ale jsou zde již přítomny hrozivé prvky, předzaznamenávající Miróovo období tzv.“divoké malby“ ve stínu občanské války. Proto ten klenutý part saxofonu nad nervní rytmikou a nervózním pianem! Neustále gradovaná baladická forma je narušována válečnými a revolučními mikromotivy, po 3.minutě se do vašich (nejen) uší zařízne skřípavě vzkypělý zvuk kontrabasu, jehož struny jsou doslova mučeny smyčcem, aby se pak kvartet po znepokojivě rozsekaných klavírních podmalbách vrátil ke smířlivé baladě.

„Landscape At Night“ (1966-74) Tschoppovi připomíná „pohled z Begues, malého městečka nad Barcelonou. Téměř nic se neděje, ale ten okamžik je tak krásný, že si přejete, aby nikdy neskončil.“ V této nádherné, mulliganovsky melodické baladě si vychutnejte vzletné kontrabasové sólo a výrazově pestrou práci bubeníka.

„Woman“ je zvlášním obrazem (1976). „Když jsem ho viděl poprvé, tak jsem se musel smát,“ říká Tschopp. „Ta žena vypadá jako nějaká komiksová postava. To mě inspirovalo k napsání stejně podivného blues – vtipného a zároveň bojovného.“ Kvartet se zde mění v nu-jazzovou úderku, čerpající z rockově přímočarého blues, reggae, funku a dokonce metal-jazzu!

Neobyčejně silné album vrcholí baladou „Silence“. Miróův obraz z roku 1968 vidí jazzový tvůrce takto: „Jsou tu samé protiklady, kontrasty, ten obraz vyjadřuje příliš aktivity na to, že jde o ticho. A tak i moje hudba vyjadřuje různé tvary hustoty, dynamiky a rytmu, až se nakonec ztratí v tichu.“ Z neuvěřitelně tvárné hudební lávy se vyloupne nejlepší klavírní sólo z celého alba – povšimněte si mimo jiné i názvuku bachovské fugy!

A teď už zbývá dát mi za pravdu, vážení jazzofilové…(aspoň doufám, že vás následujících devět zhudebněných Miróových obrazů uchvátí také):