Již desáté album natočil pro label Act kytarista Nguyên Lê. Po poctě Hendrixovi a “Songs Of Freedom” (projektu coververzí slavných popových a rockových songů ze 60. a 70.let) došlo nyní na nejslavnější pinkfloydovské album – deska dostala titul “CELEBRATING THE DARK SIDE OF THE MOON“.
Francouzský kytarista s vietnamskou krví Nguyên Lê není samozřejmě první, kdo se pokouší uchopit znovu a po svém výjimečný počin v historii progresivního rocku. Samozřejmě tak činí především rockoví muzikanti – týká se to hlavně art-rockové a progresivní scény (ti z okruhu King Crimson, Yes apod.). Ale i v jazzu již došlo na celé album s takovým materiálem – viz. „Jazz Side Of the Moon“ (2008) čtveřice Seamus Blake, Sam Yahel, Ari Hoenig a Mike Moreno. Zvláštností nového pinkfloydovského projektu jsou velkoorchestrální aranže – vedle sólového kytaristy se na albu podílí NDR Bigband (řídí Jörg Achim Keller), jeden z nejlepších německých a potažmo evropských jazzových orchestrů, a slovutný Michael Gibbs, jenž hudební materiál podrobil orchestraci. (Toho naši jazzofilové znají jistě z některých desek Garyho Burtona a také naň často vzpomínal Martin Kratochvíl jako na vynikajícího pedagoga na Berklee School.) Autorem drtivé většiny aranží je pak Nguyên Lê.
Dalším plusem tohoto CD je autorský vklad hlavního protagonisty. Nguyên Lê napsal pět skladeb, které sice vycházejí z původní pinkfloydovské materie, ale rozšiřují především výrazovou a barevnou škálu. Týká se to tracku č.2 „Inspire“, který svým ambietním základem, na němž kytarista a orchestr stavějí vznosně tklivé klenby, propojuje úvodní „Speak To Me“ (kde je zachován zvuk tlukotu srdce i hlasy z éteru, ale navíc je zde ozvěna globální hudby) s „Breathe“, kde zpívá hutným, až rockovým hlasem hostující jihokorejská jazzová zpěvačka Youn Sun Nah. Po pořádné jízdě s úžasným sopránsaxofonovým sólem (Christof Lauer) a vpravdě drtivou rytmikou (bezpražcová baskytara Jürgena Attiga a bicí Garyho Husbanda) v „On the Run“ a mysteriózně pojaté (a s výraznou pasáží v rytmu dub) a gilmourovsky podbarvené „Time“ následuje „Magic Spells“ v podobě ambietního duetu Nguyên Lê a Youn Sun Nah. Následující žesťově pojatá „Hear This Whispering“ s klavírním sólem (Vladyslav Sendecki) uvozuje jazz-rockovou svižnůstku „The Great Gig In the Sky“ (ale bez onoho žensky emotivního vokálu v původní podobě). Po basovém sóle a lyrismu kytary s orchestrem v „Gotta Go Sometime“ začíná album opravdu vzestupně gradovat. „Money“ do sebe dokáží vstřebat nejen funky, ale také karibské rytmy, v „Us And Them“ zní bigband více jako asijsky zabarvený symfonický orchestr, z něhož se ale posléze vyloupne altsaxofonové sólo (Fiete Felsch) a Nguyên Lê tady vysoustruží nádherně klenutý kytarový chorus. V autorském „Purple Or Blue“ se zaskví na trubku Claus Stötter a jeho part se nese nad ambientní podmalbou a fusion rytmikou, aby pak explodoval společně s bigbandem. Jedinečným způsobem je uchopená kompozice „Any Colour You Like“ s minimalistickým riffem saxofonové sekce, rockovým rytmem, orchestrálními erupcemi a plnokrevným kytarovým sólem. Následující „Brain Damage“ zdobí ženský recitativ a zpěv (samozřejmě Youn Sun Nah), sólový sopránsaxofon (Lutz Büchner) a výrazný podíl bubenických kreací (Gary Husband). Finále v podobě závěrečné „Eclipse“ je pojato vskutku hymnicky, s oduševnělým zpěvem, sytou kytarou a orchestrální lávou, zakončené recitativem o temnotě a světle.
