IMG_7679V Hradci Králové vystoupila v sále Filharmonie Hradec Králové dne 4.prosince SOŇA ČERVENÁ. Po zářijovém představení, nazvaném „V zajetí múz – slova a hudby“, se tato obdivuhodná umělkyně představila v unikátním projektu „V MOCI KOUZEL – ERBENA A DVOŘÁKA“. A tentokrát ve spojení s celým domácím tělesem. Na pořadu byly čtyři Erbenovy balady z Kytice – v uměleckém přednesu slova i hudby. Spolu se Soňou Červenou recitoval ještě Jan Sklenář (z královéhradeckého Klicperova divadla), Dvořákovy symfonické básně provedla Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou šéfdirigenta Andrease Sebastiana Weisera.

Jako první zazněla Erbenova balada „Vodník“. Červená ji zarecitovala až divadelně plasticky, s posledními verši mi běhal mráz po zádech. Na to navázala stejnojmenná symfonická báseň Antonína Dvořáka (op.107, z roku 1896). A já zůstal sedět s otevřenými ústy a jen lapal po každém tónu. Nevím, jestli to bylo výkonem orchestru, a nebo zážitkem z přednesu Červené, nebo tím, že jsem jako posluchač vyzrál, ale asi to bylo všechno dohromady – prostě jsem s údivem naslouchal nesmírně vitální, dramaticky narativní a veskrze moderní symfonické hudbě. A zároveň jsem si uvědomil, jak posílen umělecky i lidsky byl Dvořák díky pobytu v Americe, a co znamenal pro americkou hudbu – asi to nepřeženu, když budu tvrdit, že náš Dvořák položil základní kámen k tomu nedozírnému mrakodrapu zvaného americká moderní vážná hudba. Zcela jasně jsem z Dvořákovy hudby slyšel pozdější kompozice Copelanda, Barbera či Hovhanesse!

Následovala „Polednice“. Každý se s ní potkal, každý se s ní nějak popral, každý k ní musel zaujmout nějaké stanovisko. Jenže slyšet ji v náruživém a kongeniálním přednesu mistra slova, to je něco jiného! A Jan Sklenář se opravdu vyznamenal. Verše cítil nejen rytmicky a dramaticky, ale také hudebně, takže Filharmonie Hradec Králové měla usnadněnou roli. Takže o to větší měrou mohl posluchač vychutnat neobvyklé symfonické barvy, výrazové kontrasty a další úrovně orchestrální interpretace. Neobyčejně soudobě zněly party dřev, zabarvené dominantním basklarinetem!

Po přestávce dominovala Soňa Červená v přednesu mistrné balady „Holoubek“. V příběhu zločinu a trestu, falše, vraždy, lásky a odplaty můžeme najít paralely s Dostojevským či Zolou, můžeme se nechat unášet výsostnou poctou českému jazyku a lidové baladě jako takové (tady se naše mateřština projevuje jako fúze slovanského smutku a rozjímání a keltské náruživosti), aby nás pak pohltily tóny Dvořákova génia. Jeho hudba vypráví! A já si maně vzpomenu na filmového režiséra Tarkovského a na jeho slova, že kdyby to uměl, tak by skládal hudbu, protože to je nejvyšší forma umění – jestlipak slyšel tyto Dvořákovy symfonické básně?

Koncert slova a hudby vyvrcholil závěrečným majstrštykem, thrillerem nasycené balady „Zlatý kolovrat“. Zde vskutku hutně a plnokrevně exceloval Jan Sklenář. Tenhle mistrovský kus mu evidentně seděl do poslední buňky (však je také profesně rozkročen mezi činohrou, režií, muzikálem, tanečním divadlem a soudobou vážnou hudbou). Stejně tak Dvořákovi, když psal hudbu k tomuto svému opusu č.109. A tady bych chtěl složit hold dramaturgii koncertu, protože narušila chronologii vzniku skladeb a jako finále nezvolila „Holoubka“, který má opusové číslo 110. Protože „Zlatý kolovrat“ obsahuje něco jako happy-end, což je v případě Erbenových balad výjimkou – samozřejmě je ten dobrý konec ve znamení odplaty, a to nesmírně kruté odplaty. A Dvořák se ve finále této symfonické básně skutečně vyznamenal a vyždímal i z Filharmonie Hradec Králové nesmírně sugestivní hymnus. Bylo v tom všechno, co dělá moderní symfonickou hudbu opravdovým mystériem. Už jen nechat do sebe zarážet hřeby bicích nástrojů v podání hradeckých hráčů, to je rozkoš!

Omlouvám se, že jsem se nechal takhle nekriticky unést, ale umělecký zážitek je i pro kritika uměleckým zážitkem, no ne?

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..