uli 2Experimentální divadelní scéna, tzv.syntetické divadlo, v němž bývá dramatický útvar obohacován o zvukové a výtvarné umění, pantomimu, tanec a hudbu, bují v současné době také v Itálii. A jak tomu tak bývá, z divadelních prken se občas vyloupne výrazný talent hudební, respektive písničkářský. A to je případ ALICE PROTTO, jíž v lednu příštího roku vyjde debutové album nevšedních písniček, které by mohly dobýt nejen Apeninský poloostrov…

Alice Protto se narodila v severoitalském městě Vercelli 3.května 1986. Vystudovala na lyceu sociální psychologii a pedagogiku, poté absolvovala Vysokou školu dramatického umění v Miláně. V tomto městě nyní také žije. Spolupracuje s divadly Teatro delle Albe v Ravenně a Mimmo Sorrentino v Miláně. Je členkou milánského kulturního sdružení Wasabi Productions, které v roce 2012 založili hudebník Federico Branca a režisér rumunského původu Vlad Scolari. Za pouhé dva roky se stačilo vyprofilovat jako významná platforma itaského avatgardního divadla. Mezi výrazné umělecké počiny patří např. „Verso un´altra Fiamma“ – hra, inspirovaná knihou „To The Other Flame And The Confession Of A Loser“, kterou na konci dvacátých let vydal rumunský spisovatel Panait Istrati. „Maxim Gorkij z Balkánu“, jak se mu přezdívalo, v ní popisuje svoji zprvu nadšenou cestu po Sovětském svazu a postupné rozčarování z idejí komunismu. Tedy téma nám, kteří jsme byli krmeni Fučíkem, blízké až bytostně…

Od roku 2010 Alice Protto zpívá a hraje na saxofon v surfabilly kapele The Maleducatones. Od roku 2012 píše vlastní písničky a začala vystupovat pod jménem Uli (což je v havajské mytologii Nebeská matka). Své písničky označuje jako „Alien folk“. Doprovází se přitom nikoli na kytaru, ale na ukulele, a obyčejně má za zády ještě rytmiku (Massimiliano Macs Rassu – bass, Federico Ragazzetto Branca – bicí), kytaru a piano (Filippo Fillo Cuomo).

Žijete v Miláně. Je to město pro umělce inspirující? Cítíte tam nějakého génia loci?

V Miláně žiju od roku 2006. Je to živé město. Některé dny zdá se být ve špatné náladě, a to se ukazuje jako mrzutý, nepříjemný patron, někdy ukazuje svou skoro až sladkou tvář a je jako shovívavá stará lady. Milán je tedy náladové město, které ví, jak překvapit. V tom dobrém, i v tom špatném. Miluju nejvíc ta místa, která mi dávají zapomenout na obchodní centra se všemi těmi Fashion týdny, místa, kde zapomenu, že je rok 2014, vlastně ta místa, kde nepoznám, že jsem v Miláně, což je vlastně paradoxní.

divadlo 5Proč jste si vybrala divadlo?

Začala jsem jako mladá dívka. Divadlo bylo nejen místo, kde se mohu projevit, ale kde mohu také zapojit veškerou svou energii, ubíjenou a popíranou ve škole až ke stavům frustrace. To bylo počáteční palivo pro divadelní tvorbu. Divadlo nemá žádné omezení, je to místo představ. Nikoli místo konečných odpovědí a dogmat, ale místo, kde se kladou otázky a vypořádáváme se s vlastními pochybnostmi. Pro mě je divadlo jediný způsob, jakým všechno dostává smysl, jediný způsob, jak žít a být zdráv. Pokud by tomu tak nebylo, pak by bylo divadlo jen zaprášené muzeum.

Herectví jste studovala, že? V mé zemi považují mladí adepti herectví školu často za brzdu jejich uměleckého rozvoje směrem k avantgardě, progresivitě. Jak je to ve vašem případě?

Problém není samotná škola, ale jak ty vědomosti pak použijete. Můžete získat jakékoli zkušenosti, ale nejdůležitější je uchránit se pedantství. Často potkávám samouky, kteří jsou ale pedantštější než absolventi dramatického studia, a také absolventy, kteří jen mechanicky ukazují, co všechno se ve škole naučili a nic víc. Prostředky, které ve výsledku nedávají smysl, jsou nanic. Pokud má ale člověk vizi a představu, je nutné tomu podřídit i studium, využít všeho smysluplného, co se lze naučit, a odvrhnout to, co mi nebude sloužit. Pro mne osobně mi škola pomohla poznat a pochopit celou škálu výrazových prostředků. Prostě jsem mohla oddělit zrna od plev. Neztrácela jsem zbytečně čas objevováním a pak opouštěním slepých uliček. Samozřejmě, že po celou dobu studia jsem měla pochybnosti, zda to, co se naučím, budu také potřebovat. Každý má uvnitř zcela jiný svět. Každý je světem sám pro sebe. Škola každopádně pomůže rychleji poznat to, co chceme, zejména ale to, co nechceme. A to je, myslím, nejdůležitější.

Děláte divadlo s významným podílem hudby. Máte nějaké vzdělání v tomto směru?

Studovala jsem hudbu trochu na škole, ale na rozdíl od lekcí hry na můj nejoblíbenější nástroj – saxofon a také několika málo lekcí zpěvu na dramatické škole, jsem byla vždycky samouk. A tvrdím, že nejvíc jsem se naučila doma ve svém šatníku, kam jsem se zavírala, abych mohla nerušeně experimentovat a zkoumat možnosti svého hlasu, izolovaná od stížností okolí.


Zpíváte, hrajete na saxofon, nyní také na ukulele. Proč zrovna tenhle nástroj?

Budu absolutně upřímná. Nejsem schopna zvládnout šest strun, které má kytara. Potřebovala jsem ale nástroj k doprovodu svého zpěvu. A taky ke skládání písniček. Saxofon samozřejmě nepřicházel v úvahu. A tak jsem se po velkém úsilí naučila jakž takž na ukulele. Možná bych měla jít ještě níž, na tři struny, a hrát na balalajku… (smích). Jsem především zpěvák a skladatel, nikoliv instrumentalista.

Připravujete debutové album, mělo by vyjít v lednu. Autorsky bude celé vaše?

Rozhodla jsem se udělat experiment, video-EP. Čili na bázi videoklipu, někde mezi živým vystoupením a krátkým filmem. Budu tam hrát živě s kapelou, ale bez publika, tři moje písně: „Nina Simone´s Back“, to je takové blues a´capella, potom melodické jazz-westernové blues „Dry River“ a „Hicks YZ“, psychedelické volání po lásce a o pomoc k mému milovanému Billu Hicksovi. Album bude distribuováno na webu. (Bill Hicks byl americký komik, společenský kritik satirik a hudebník, který chtěl posouvat hranice kreativity jako jeho idol Jimi Hendrix a Richard Pryor. Proto začal od svých 21 let experimentovat s psychedelickými drogami. Zemřel v roce 1994 na rakovinu slinivky ve věku pouhých 32 let – pozn.J.H.)

alice protto 3Jak se takové písně rodí? Snadno? Spontánně? Co vás nejvíc inspiruje?

Když se píseň chce narodit, cítím v sobě silný neklid a úzkost je mým společníkem několik dnů. Jako bych onemocněla. Když můj mozek pochopí příčinu nemoci, práce je pak jednoduchá a píseň ze mě už jen vyklouzne. Inspirace pochází z pozorování toho, co se ve mně a okolo mne děje, a z mého vztahu s ostatními lidmi. Moje písně jsou sice většinou krátké, ale jsou plné příběhů a vzpomínek. Každá z nich je malým manifestem.

Působíte ve dvou kapelách, The Maleducatones a Uli. Můžete je více přiblížit? Každá je jiná. Ke které máte ideově nejblíže?

The Maleducatones je Surfabilly kapela, vytvořená přáteli, kteří sdílejí vášeň pro hudbu padesátých let: rock´n´roll, surf, doo wop, rhythm and blues. Naše vystoupení jsou divoká a je to zábava jak pro diváky, tak pro nás. Uli je můj první sólový projekt, píšu hudbu i texty, mám stoprocentní uměleckou odpovědnost. Z toho je zřejmé, že k Uli mám bytostně blíž, protože je to můj osobní projekt. Řekněme, že se jedná o dva různé odrazy stejné duše. Dva z mnoha…

Jaký je váš největší umělecký sen?

Deset let ticha, a pak nový začátek. Akustická ekologie. Jsem si jistá, že většina verbálního a hudebního šuntu nebude po důkladném vyčištění ucha světa tolerována.

Co byste chtěla v životě dosáhnout vůbec?

Být k sobě za všech okolností důsledná. Nebát se. A mít vždy dostatek času na spánek a na sen.

Tak ať se vám to splní, držím vám palce a díky za rozhovor.

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..