Po obrovském úspěchu loňského edukativního koncertu FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ s americkým dirigentem PAULEM MAUFFRAYEM se dne 26.listopadu uskutečnil další podobný bernsteinovský koncert (dokonce dva za sebou) pro druhý stupeň ZŠ a střední školy (z Hradce Králové a širokého okolí, dokonce až z Vrchlabí), tentokrát pod všeříkajícím názvem „Leoš Janáček – seznamte se“. A není divu, neboť dirigent Paul Mauffray, jak známo, je uznávaným „janáčkologem“ a česky se naučil z libret Janáčkových oper. Což na úvod koncertu také uvedl. A od počátku bylo jasné, že díky svému mladistvému entuziasmu, přirozenému chování, způsobu vyjadřování a onomu americkému přízvuku je pro mladou generaci atraktivní, protože zábavný a světový, prostě „in“…
Mauffray sestavil janáčkovský koncert chronologicky, čímž zároveň osvětlil Janáčkův vývoj i co do způsobu notace, rozmístění orchestru a podobně. Důležitou součástí přednášky a následné interpretace byla samozřejmě obrazová prezentace. Na úvod zazněla 1.věta „Starodávný“ z Lašských tanců – dirigent ji rozebral dokonce po taktech, kdy zdůraznil třeba prvních osm taktů, do nichž skladatel dokázal vměstnat 22 nástrojů z celkových 26, odkryl původní folklórní materiál, z něhož Janáček čerpal (např.sám zazpíval inspirační lidovou píseň „Zabil Matoušek Majdalenku“). A pokaždé jeho výklad doplňoval také orchestr – tu zahrál pár taktů, tu pouze obnažený na tu kterou sekci či jen pouhý nástroj. Na Filharmonii Hradec Králové bylo znát, že hraje s chutí, že jí takový způsob hraní baví. A bavilo to také většinu mladého, vesměs vážnou hudbou netknutého obecenstva.
Následovala původní předehra k opeře Její pastorkyňa, nazvaná „Žárlivost“. Mauffray zdůraznil Janáčkovu oblibu 6/4 taktu, také určité orchestrální odlehčení, kdy již nepotřebuje zaplňovat notovou osnovu co největším počtem nástrojů. Notový papír mu prostě došel, a on už žádný další nepotřeboval a načrtával si svůj vlastní. Nedostatek místa mnohdy ovlivňoval proces Janáčkovy tvorby a vlastně ho nutil experimentovat. Hlavní inspirací této skladby byla lidová balada „Žárlivec“, mimochodem širší veřejnosti známá hlavně díky Jaroslavu Hutkovi (a legendárnímu albu „Vandrovali hudci“). Velmi efektně vyzněla pasáž, kdy orchestr evokoval bzučení much, jež vyústilo do výbuchu žárlivcova vzteku. Nebýt výkladu dirigenta, v publiku by tohle asi nikdo neslyšel. Vysvětlil také rozmístění orchestru v závislosti na partituře – třeba to, že od jisté doby Janáček umístil všechny smyčce na jednu osnovu, a proto jsou také na pódiu pohromadě (což bylo opravdu novátorské a je to další důkaz geniálního solitérství skladatele).
Následovala 1.věta „Smrt Andrijova“ z orchestrální rapsodie Taras Bulba. Zde dirigent srozumitelně osvětlil onu literárnost skladby, to znamená schopnost přenést literární předlohu (Gogol), respektive dramatický příběh, do hudebního vyjádření. Navíc ve dvou mezních polohách – na jedné straně láska, na té druhé válka (a smrt). Třeba part činelů zpodobňuje řinčení mečů…
Další prezentovanou skladbou byla Sinfonietta, a to 4.věta Allegretto, pracovně nazvaná „Ulice“. Tady se Mauffray projevil i jako vědec-muzikolog, neboť osvětloval jeden krátký notový zápis v partituře, autorem určený „pro zvonky“. Předvedl dvě podoby běžné interpretace tohoto partu, jež ale považuje za chybná – jedna je za pomoci opravdových, ale příliš křehkých zvonků, druhá naopak robustních zvonů. Jedno ani druhé nezapadá do tématu ulice. „Co to bylo za zvuk, který mohl být slyšen na brněnské ulici v roce 1926?“ ptá se dirigent a nechá zahrát obě nesprávné zvukové ukázky. Samozřejmě nečeká správnou odpověď, ale přitáhne ještě víc pozornost mladého publika. A cože bylo tím správným zvukem? No přece cinkání tramvaje čili šaliny! Tak takovýmto způsobem dokázal dirigent Mauffray udržet více jak hodinu pozornost mladého publika, navyklého klipovité a výrazově jednoduché hudbě. Nechal zahrát třeba také kus z Janáčkem vyřazeného listu partitury a pro srovnání pak zazněla finální podoba téhož úseku. To vše zvyšovalo atraktivitu tzv.výchovného koncertu.
Ten vyvrcholil (skutečně v tom pravém slova smyslu) ukázkami z Glagolské mše. Tady rozebral úvodní část, která je tvořena polyrytmicky – sólová trubka hraje ve ¾ taktu, smyčce v 7/4 a dřeva v 5/4! Zde si orchestry zhusta v interpretaci pomáhají tím, že tuto část si zjednodušují pomocí užití jednoho jediného, jakéhosi hybridního, tanečně vyznívajícího metra. Mauffray upozornil, že na Youtube našel ze všech provedení pouze jedno správné, striktně se držící Janáčkem předepsaných taktů! Upozornil také na další skladatelovu výjimečnost, a to ve schopnosti nacházet neobvyklé nástrojové souzvuky – zde např.spojení fléten s trombóny. Zážitkem pak bylo varhanní sólo hostujícího Václava Metoděje Uhlíře, neobyčejně hutné, až vargovské. Filharmonie Hradec Králové se pak v závěru znamenitě zhostila 8.části „Intrada“ – opět ten emocemi a barvami kypící orchestrální zvuk, který je v případě tohoto tělesa již poznávacím znamením!